Po přečtení příběhů Moniky Petrlové, knížky „Hafni! a jiné povídky" (JaS, Praha 2011), jsem dostal velkou chuť si s ní o těch dvanácti povídkách i popovídat. V duchu jsem si ji představoval, o kus dál jsem byl, když zazněl v telefonu její příjemný hlas. Ale je až z Olomouce, tedy náš rozhovor se bohužel nakonec odehrál pouze korespondenčně, po internetu.

Moniko, jak moc s postavami svých povídek žijete, dýcháte?
Do té míry, aby to nevypadalo nějak podezřele.

S přímým odkazem na jednu povídku knížky „Hafni!" se ptám: Je těžké některou z postav sprovodit ze světa? Zvlášť, „nezaslouží-li si to"?
Právě že vůbec ne, často se to dokonce přímo nabízí…
Problém je ale v tom, že je to zároveň velmi pohodlná varianta, což samozřejmě není dobře. Byť to zní jako klišé, smrt je součástí života jak našeho, tak toho knižního a je třeba k tomu tímto způsobem přistupovat. To, že o něčem nepíšete, přeci neznamená, že to není.

Mohla by ještě o některé z postav povídek ze sbírky „Hafni" vzniknout knížka? Nebo už se takto pro vás vyčerpaly?
Určitě mohla. Myslím si, že každý charakter, každá postava má potenciál, že by s sebou mohla přinést zajímavý příběh. Těch možností je celá řada. I z introverta, hlupáka nebo z šedé myši se dá zcela jistě vytěžit příběh, který by dokázal zaujmout.

Člověk, nejen jako novinář, kterým jste, potká různé příběhy. Mají všechny povídky vaší knížky reálný základ, či zde i zaúřadovala čistá fantazie?
Kompletně reálný základ má pouze jediná z povídek. Zbytek z nich zpravidla vznikl na základě nějaké situace či motivu, případně jejich umělým seskládáním tak, aby daly dohromady příběh.

Fantazie se shodou okolností jmenuje i knihkupectví v Praze, kde loni pravidelně uváděla nové autory, a letos zase představuje zajímavá nakladatelství, spisovatelka Ivona Březinová, rodačka z Ústí. Co by dnes ve vaší tvorbě, a třeba i ve vašem životě, bylo jinak, nebýt jí?
Nebýt fantazie? Občas si říkám, že bych si ušetřila spoustu problémů, o nichž vím, že se do nich řítím, již v okamžiku, kdy se mi pospojují různé souvislosti, které mi v konečném důsledku zadělají na problém.
To se týká například různých glos psaných pro noviny. Člověk od začátku ví, že si zahrává, ale touha dovést text přesně do těch mezí, kam chcete, je prostě občas silnější než já. Mluvím samozřejmě o publicistických textech, ve zpravodajství pro fantazii prostor není.

Někdy vydavatelé zasahují do knihy v její prospěch a ke spokojenosti autora, jindy je to spíš problematické. Jak pomohla knížce Hafni! její nakladatelka Jana Semelková z Prahy?
Samozřejmě největší pomocí, které se Hafni! od Jany dostalo, bylo, že jej vůbec zařadila do svého nakladatelského plánu. Že knihu neznámé autorky nechala vyjít. Vsadila na prvotinu člověka, jehož v té době vůbec neznala. To chce pořádnou dávku odvahy, a přiznám se, že nevím, jestli by se vůbec našel druhý člověk, který by do toho šel. Pokud bych měla odpovědět jednou větou, pak by zněla takto: Jana Semelková Hafni! pomohla svým obrovským srdcem a (snad to nebude znít troufale) protřelým redaktorským úsudkem.

Děláte autorská čtení? A pokud ano, přineslo už nějaké zajímavý, neobvyklý zážitek? Třeba i téma na další povídku?
Abych řekla pravdu, tak nedělám. Nejsem příliš zastánce čtení nahlas. Při tom autorském nejde o knihu, ale spíš o prezentaci autora.
Nejsem typ, který by uměl svůj text „prodat" tím, že ho perfektně přečte a ještě bude u každé postavy měnit hlas a jeho intonaci. Proto mě zatím autorská čtení příliš netáhnou… ale pár jich za sebou už mám.

Vymyslela jste jméno knížky sama? Připadá vám (stejně jako mně) jako dobrý vtípek?
Vymyslela jsem název této povídky a musím říct, že jsem s ním v duchu jako s názvem celé knihy koketovala.
Když přišla Jana Semelková s tím, že se kniha bude jmenovat „Hafni! a jiné povídky", byla to vlastně jen jedna z řady věcí, na kterých jsme se obě jakoby mimoděk shodly. A které nás v průběhu dolaďování rukopisu utvrzovaly v tom, že je nám tato spolupráce příjemná.

Až na malé výjimky jste se vyvarovala používání nářečí, popřípadě městského slangu. Ale současné moderní termíny, hlavně řeč mladé generace, zde je. Neuvažovala jste o krátkém slovníčku? Či by to bylo pod úroveň?
Nemyslím si, že by v knize byly výrazy, který by měl někdo problém dešifrovat. Přece jen při psaní vycházím z toho, co kolem sebe slyším.
Jako čtenáře mě práce se slovníčkem spíše rozčiluje. Nebýt například Mechanický pomeranč součástí četby ke státnicím, nevím, jestli bych ho dobrovolně dočetla. Tam je totiž spolupráce se slovníčkem více než nutná…

MONIKA PETRLOVÁ (1985) se narodila a žije v Olomouci. Více už její nakladatelka Jana Semelková z vydavatelství JaS, Praha: „Monika vystudovala obor tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze. Je autorkou celovečerní divadelní hry Inzerát a spoluautorkou jednoaktové hry Sluší? V současnosti pracuje jako novinářka v regionálním periodiku. Povídkový soubor „Hafni! a jiné povídky" je jejím prozaickým debutem."

Jenže od vydání knížky, která snad brzo „dostane sestřičku", se ledy hnuly.

Více o autorce opět Jana Semelková: „Monika teď mění místo a pilně se připravuje na post manažerky komunikace s veřejností (v jedné velké nadnárodní firmě). Tím jí zbývá víc času na psaní a chystá nové povídky, opět budou ze života, opět s překvapivým pohledem na svět o lidech a bez happyendů," uvedla před pár dny nakladatelka. A ještě se ohlédla, vzpomínala: „Přesně před rokem jsem začala redigovat Hafni! a uzavíraly jsme smlouvu."