Ve čtvrtek 28. ledna od 19.00 Alice a Dan potěší návštěvníky Městského divadla Chomutov koncertem o délce devadesáti minut. Na sever se ještě vrátí 12. února, kdy vystoupí v Eurocentru v Jablonci.

Přijdete? No ovšem, vždyť kdy zase Dana s Alicí přepadne ten zvláštní druh nostalgie, který vrací do hry i na scénu hudbu z dávna? Vrací čas? Více řekl Deníku o muzice a pocitech z ní sám Dan Bárta.

Tak normálně…

Dane, máte za sebou první tři koncerty vzpomínkového turné se svou bývalou rockovou skupinou Alice v původní sestavě. S plzeňskou partou, která měla koncertní premiéru už v dubnu 1991. Jaké to teď s ní bylo? Jak moc nostalgie se dostavilo?
Á, tak normálně, myslím, že zatím převládla práce. Museli jsme se sehrát, takže až na třetím koncertě v Krnově jsme se dostali do toho starýho varu na několika místech. Ale to jsme předpokládali, že hned s první notou nezačneme plakat dojetím nad rozlitým mlíkem. Spíš jsme aktuálně řešili záležitosti, s kterejma by teoreticky mohly být nějaký technický a dramaturgický starosti. Ale to patří k věci.

Jak jste se na koncerty s Alicí těšil?
Říkal jsem si, že bude fajn některý písničky si zahrát. Některý mě pořád baví, k některým mám vztah spíše chladnější, což se ovšem netýká jejich hraní, spíš poslechu. A měl jsem trochu obavy, protože je to přece jen „na plnej ceres hodinku a půl do vostrejch". Byl jsem zvědavej, co udělaj moje hlasivky, ale je to v pohodě.

Jak jste se na koncerty připravoval?
Zase standard. Mentální příprava v tom typu, že jsem věděl, na co si dát pozor, že to bude nahlas a jinej způsob vztahování se k rytmu a dechu a tak dál… Napsal jsem si texty, dvakrát jsem byl s klukama na zkoušce, uvědomil jsem si, co neumím, na to jsem se podíval… Běžnej přístup.

Opět to zažít

Jakou lidi udělali atmosféru?
Bylo to výborný, Ostrava, Zlín i sobotní Krnov… Měl jsem z toho pocit, že nás ti lidi chtěli slyšet. Přišli se podívat: část jich byla zvědavejch a část to chtěla ještě jednou zažít. To všechno tam bylo. Lidi do toho krásně šli a některý věci zpívali se mnou. To bylo milé.

Byly i obavy ze strany kapely?
Jako že by lidi nepřišli?

Buď, anebo že se to třeba tak úplně nepovede…
Ne, to bysme museli bejt úplně pitomí anebo neschopní. My nešli úplně do čistý vody po pětadvaceti letech, jednou za rok jsme si to občas dali, věděli jsme, co děláme. Jediný obavy, který jsem měl, a vypadaly reálný, že budu po druhým koncertě tak vyřízenej, že už třetí odřeknu. I když spíš jsem si k tomu tak vybudoval respekt, než abych si opravdu myslel, že bych tenhle silovej repertoár se svojí průpravou a technikou nezvládl.

Illu je jemnější

Při koncertech s vaší jazzovou kapelou Illustratosphere záleží na každé notě, ale improvizace nechybí. Můžete improvizovat i s hard rockovou Alicí?
Myslím, že i s ní, akorát musím volit jiný prostředky. Při jakékoli činnosti musíte pracovat s tím, co máte k dispozici a respektovat ten materiál. Illustratosphera je jemnější práce, proti Alici tišší, komorní, sofistikovanější, filigránská a tak dál… Alice je normálně hrubá, tesařská práce a chce taky svoje. Do mý Illustratosphery může člověk s chladným rozumem hledat noty, který tam udělají harmonicko-melodický napětí, nebo nějaký rytmický protipohyb. Kdežto u Alice jde o to povolit nějakýmu pocitu, že se vám chce tady štěknout a tady zařvat. A udělat to, protože se to k tomu hodí, má to tam bejt a vejde se to tam. Ten bigboš je tvrdej, nespoutanej, exaltovanej a hrubej, to je jeho charakteristika. Kdybych si na to nevzpomněl a tahal tam vysoký jemný noty, nebo se snažil nedej Bůh propojit světy Illustratosphery a Alice, myslím, že bych se se zlou potázal. A nejen já, ale nebavilo by to kluky ani publikum. Byl bych sám proti sobě, zkoušet nějaký nevhodný fůze.

Podle čeho kapela Alice v roce 1991 dostala jméno? Podle přítelkyně některého z muzikantů, nebo je to ještě jiný příběh?
Není to úplně jinej příběh, je to přesně tak. Ale já to nebyl, takže se k tomu v podstatě můžu vztáhnout jen jakoby s poťouchlým úsměvem.

Máte ke znovu obnoveným písničkám nová aranžmá, či hrajete vše jako tenkrát?
Asi ve dvou nebo třech případech jsme krátili nějakou část na konci a zamysleli jsme se nad začátkem. Takový ty běžný dramaturgický účesy. Ale k tomu, abychom měnili aranže jednotlivých písniček, jsme se ani dostat nechtěli, to nebylo v plánu. Hraje to v tom tvaru, v jakým jsme to nahráli a nikdy jsme nad tím neuvažovali jinak. Správňácká rocková kapela moc neinovuje (smích).

Je jedna bytost…

Koho jste si vymysleli co hosta?
My to řešili nedávno s J.A.R., řešili jsme i s Illustratospherou, že s hosty je trochu potíž. Hosta si pozvete, vypadá pěkně na plakátě, nějak to vypestří situaci… Ale nakonec hrajete dvacet koncertů sami a až ten poslední, kdy přijde host, se mu musí přizpůsobit. Otázka byla, jestli to je vhodný. Nakonec jsme si s Alicí řekli, že to zmákneme sami. Nikdy jsme hosta neměli, tak proč ho mít teď na poslední chvíli?! Jen možná že něco vymyslíme na pražskej koncert. Je jedna bytost, která by se tam trošku hodila, ale je škoda ji prozrazovat. Takže když, bude to příjemný překvapení, když ne, odehrajeme si to hezky jako kvintet.

Když jsem si pouštěl patnáctipísničkový výběr hitů Alice „Klidná story" (2005), napadaly mě jména britských rockových kapel Black Sabbath a Led Zeppelin. Souhlasíte?
Já jeden čas Zeppeliny poslouchal, Planta mám rád a patří mezi zpěváky, který jsem „stahoval". I jeho současná tvorba mě baví, „Raising Sand" je pecka. Ale myslím, že silněji jsou tam slyšet The Cult, Ian Astbury je taky můj oblíbenec, i Aerosmith jsme tehdy „sjížděli"… A Black Sabbath? To je možná v nějaký zádumčivosti, která se nám tam dostala tím, že jsme se snažili naroubovat na to, co hrajeme, grunge vlivy, takže to pak na Black Sabbath ukázalo. Ale myslím, že když jsme tehdy skládali minimálně pro dvě nový desky Alice, už jsme každej měli skrz bigbít naposloucháno tolik muziky, a každého těžiště bylo někde jinde, že jsme splácali dohromady všechno možný. Ovlivnit jsme se nenechali cíleně, nepustili jsme si písničku a neřekli si: „Pojďme to udělat jako oni."

Který moment byl pro vás teď s Alicí nejsilnější? Kde to tam pro vás nejvíc zajiskřilo?
V Krnově jsme si hezky zahráli „Klidnou". Přednesli jsme ji tak, že jsem já, kapela i naše publikum cítili, že jsme cele zajedno. To bylo hezký, byl to dobrej moment.

I na Klidnou s až orientálně laděnou kytarou jsem se chtěl ptát, jako na drsnější song Ráj se mnou nehledej. I ten by mohl zajímavě znít živě, hrajete ho?
Hrajeme všechny známější věci od Alice, jen nevím, jestli se dá říkat hity, jestli to není přehnaný. Hrajeme věci, který jsme vždycky rádi hráli, protože jsme cítili, že nás dobře vystihujou. Hrajeme i Hej ty, Ráno, Kolikrát… To jsou věci, na který nebyly klipy, nejsou tak hitový, a přesto na koncertech mají své místo.

Ty vlasy byl žert

Sliboval jste loni, že vám do ledna 2016 dorostou vlasy, které jste měl za časů Alice pěkně dlouhé.
Jo, to jsem řekl. Ale byl to spíš jen takovej žert, vzhledem k tomu, že jsem to sliboval v prosinci (smích).