Jsou z počátku devadesátých let, kdy jsem studoval v Praze a v ABL pracoval na brigádě. Poslali nás například dohlížet před Státní operu. Měli jsme vykazovat omladinu na kolečkových skateboardech, která se proháněla kolem budovy. Nebylo vhodné, aby našňořeným pánům a dámám kazila dojem z návštěvy kulturního stánku.

Jednou byla zima a „prkýnkáři“ venku už nebyli. Po hodinách nudného obcházení kolem budovy jsem se rozhodl, že si zpestřím službu – když už tam jsem, budu přicházejícím váženým divákům držet dveře, řekl jsem si. Všichni na mě ale koukali jako na zjevení a já až po pár minutách pochopil proč.

Tehdy agentura ABL začínala, moc vybavení, natož oblečení, nám nedala. Peníze do tlustých obálek nám tam tehdy rozhodně nestrkaly. A jelikož mi byla zima, vzal jsem si pochopitelně do služby teplé oblečení – vaťák. No a ten se vážně do Státní opery moc nehodil… pak jsem to také pochopil z pohledů návštěvníků.

Dělali jsme rovněž vyhazovače v baru v Nuslích. Bylo za to víc peněz a do baru jako host nikdo téměř nechodil. Pohodovou brigádičku mi ale jednou narušil asi dvoumetrový a stodvacetikilový romský muž. Podle množství tetování mě hned napadlo, že přišel do baru možná rovnou z kriminálu.

Usedl a začal pít. Netrvalo to celkem ani moc dlouho a servírka mi řekla, abych ho z baru vyhodil. Já jsem ale vůbec netušil, jak to mám udělat. Jedinou mou zbraní byla tonfa. Tu jsem se při pohledu na urostlého svalovce však ani neopovážil vytáhnout ze skrýše. Poprosil jsem ho tedy slušně, aby odešel. Vysmál se mi.

Co dělat dál? Tak jsem si tedy k němu sedl, aby otravoval svými oplzlými řečmi mě a ne ostatní. Celou noc jsem svému společníkovi platil pití a naslouchal. Záměr se povedl: udržel jsem ho v klidu. Pouze mě to bohužel stálo všechny peníze, vydělané u ABL.