Budeš čumět

„Podívej se, ty vole, kdo sedí támhle vpředu u stolu. To neuhodneš. Budeš čumět.“ Cucali jsme ledové pivo z otřískaných kulatých půllitrů v sokolovně ve Vratislavicích u Liberce a čekali na začátek koncertu. Byla mrazivá zima zhruba stejně jako teď, jestli si to tedy už nepletu, a psal se rok tuším 1988 nebo 1989.

Kamarád Petr mě bouchnul loktem do paže a ukončil svůj poučný proslov. A pak jsem vážně čuměl. Nedaleko výčepu si s dalšími lidmi povídal písničkář Jaromír Nohavica, na kterého – navzdory napůl zakázanému koncertu – čekala narvaná hospoda. Na stole měl pivo, kalíšek vodky, přátelsky se se všemi bavil, jako by byl u sebe na chalupě. Ve vztazích hudebních hvězd a fanoušků to bylo tehdy něco zcela neobvyklého. Pak přišel čas, vzal kytaru a usedl na připravenou židli na podiu.

Na konci ledna roku 2012 se jeho koncerty dělají takhle: musíte v jednom kuse špehovat internetové stránky, a když se tam zveřejní očekávaný den D, hodina H, je vaší povinností hned utíkat do pokladny divadla. Přijdete-li jen třeba o hodinu později, většinou už lístek neseženete. Tak tomu bylo v Mostě, Chomutově i Žatci.

Jaromíru Nohavicovi a jeho týmu úspěch přeji. Je to mimořádná osobnost a zaslouží si ho. Občas mi však to šílení kolem jeho koncertů připomíná až nechutný komerční cirkus. Jak se mi pak zoufale zasteskne po časech půllitrů s uchem a levných vstupenek, které šly sehnat mnohem pohodověji než dnes, ač se nikdy nevědělo, zda koncert třeba předčasně neukončí příslušníci VB.