Martin Kratochvíl (ročník 1946), svého času majitel rádia Bonton, je dnes známý především jako světoběžník, autor cestopisných dokumentů. Je i excelentní jazzový hráč na klávesy, autor filmové hudby, zakladatel kapely Jazz Q a akustického tria Kratochvíl, Ackermann a Zangi. Jazz Q vede dodnes, píše pro ni…

Kapela hrající jazz-rock a moderní jazz vznikla v roce 1964. Působili v ní flétnista Jiří Stivín, kytarista Luboš Andršt nebo písničkář Oskar Petr, britská zpěvačka Joan Duggan, příležitostně pak Petr Kalandra, Jany Kratochvílová a Koubková, či Michael Kocáb. Kapela Jazz Q vydala několik legendárních alb a zhluboka se nadechla zase v roce 2013, a to s albem Znovu.

Před koncertem v Národním domě v Ústí Deník s předstihem zpovídal Martina Kratochvíla. A bylo o čem mluvit.

Chodí děti fanoušků

Martine, vaše cesty světem, na nichž vznikají působivé dokumenty, bývají i dobrodružství. Jak velké dobrodružství bylo vrátit se na scénu s Jazz Q?
To hlavní dobrodružství jsme zažívali už v 70. letech, kdy zrušili kapelu Flamengo a my tu zůstali sami. To už máme za sebou, teď je poptávka menší. Ale zůstali lidi, zamilovaní do naší muziky, takže jsme dnes exoti, kteří jezdí po štacích. Lidi vzpomínají: „Jé, já jsem na vás byl před čtyřiceti lety…" Ale děláme to rádi a chodí na nás i děti tehdejších fanoušků.

Co bylo na comebacku nejtěžší?
Asi se smířit s tím, že už tu nejsme sami, že je tu fůra kapel. Že nebudeme hrát pro velké sály, že spíš jako menšinový žánr patříme do klubů, divadel, kulturních domů…

Návrat Jazz Q s Oskarem Petrem jste dlouho slibovali. Kdy přesně se Jazz Q vrátili?
Bylo to v roce 2002 nebo 2003, kdy jsme o tom začali uvažovat. Udělali jsme Lucernu Music Bar, začali mluvit o návratu. Já byl předtím plně zaměstnaný v Bontonu, o koncertování nemohla být řeč. Pomalu to začalo, jen poptávka nebyla taková, že bychom měli třicet koncertů do měsíce. Ale od nové desky „Znovu" to nabírá obrátek, je pět deset koncertů do měsíce.

Zažil jste po návratu i deja vu?
(bujarý smích) No, mladý holky se už před náma nesvlíkají, jako za starých časů… Ale občas naskočí taková ta radost a najednou je obrovský kontakt mezi kapelou a publikem. A občas výkřiky „Už jdou!" nebo „Amerika boogie woogie!", jak nedávno v Plzni. Připomínky starých časů…

Jakoby se to vracelo

Co se muzikantů týče, lovil jste ve stejných vodách jako kdysi?
Určitě, není jinak kde lovit. I když teď mladá generace, a někteří kluci jsou i mí žáci, hraje hudbu podobnou našemu jazz-rocku. Je náročnější a jakoby se to zase vracelo.

V čem je pro vás zásadní rozdíl mezi vaším triem a Jazz Q?
Oboje jsou moje děti. I pro velikány, kteří se snažili odskočit si od akustiky k elektrice a zpět, třeba John McLaughlin, Shakti nebo Chic Corea, jsou oba směry přitažlivé. Zvlášť, když člověk tři roky hraje jen akusticky a pak si sedne k mocným syntezátorům, které mají úžasný barvy, udělaly obrovský technologický skok… Slyšel jsem i od slavných, že už budou hrát jen akusticky. Ale není to pravda. Každá ta hudba má své výhody. U akustiky v duu nebo triu je úžasná svoboda, omezení neexistují. To ve velké kapele nejde, ale když se rozjede, zas má „koule". Je to jako droga, člověk má pocit, že už tomu nevelí. Hudba se chytla sama. Jede od Boha, jen se s tím člověk veze…

Bylo by jiné, skládat hudbu pro své filmy sám, či zapojit kapelu? To by se dalo spojit s projekcí filmů, jak to dělali Pink Floyd…
My natočili hodně filmové hudby s kapelou. Posluchači ji ale moc neznají, ty filmy už dávno dozněly. Ale máme teď vydavatele v Polsku, kteří začali u mě v archivu „hrabat" a už vydali druhou desku. Scénickou hudbu k filmu Temné slunce, Vávrovu režimnímu velkofilmu. Poláci alba distribuují i do Japonska, potěšil mě izraelský server, když napsal: „Na starý Vávrův film už se dávno usadil prach, nemá smysl ho promítat, ale Kratochvílova hudba se dál poslouchat dá, žije i bez filmu." To skladatele potěší.

Joan to pak vzdala

Kdysi jste chtěl zpět do kapely úžasnou zpěvačku Joan Duggan, sháněl jste ji. Jak to dopadlo?
Sehnal jsem ji, jel jsem do Londýna a začali jsme pracovat. Pouštěli jsme si dva dny muziku, povídali si, co uděláme, už jsme měli obrys desky. Ale ona v půlce práce, myslím, ztratila důvěru v sebe samu… Půl roku v nemocnici na tom byla zle a pak už si asi moc nevěřila. Nechtěla jet kolotoč šňůr, ustoupila od toho.

Jak je pro vás důležité mít v kapele Oskara Petra? Vždyť to je svým způsobem unikát…
Myslíte Oskar, nebo kapela s ním? (smích)

On. Je na mnoha pólech, umí napsat úžasný hit pro Lucii, při koncertech s kapelou Marsyas žije ze starých hitů, často svých, s vámi dělá jazz-rock…
Máte pravdu, Oskar je renesanční osobnost a dělá různé věci. Třeba ani nevíte, že krásně maluje, jeho texty jsou úžasný. Dodnes jim nerozumím, ale líbí se mi. On jakoby měl těch světů víc, ale umí ve všech žít. Je to talent, jeho textů si strašně považuju. Nikdy jsem si neuměl představit, že by měl Jazz Q zpěváka či zpěvačku. Jo, byly výjimky. Měli jsme Ivu Křivánkovou, zpívala jako Yma Sumac, Joan Duggan to spíš táhla do blues, Oskar je zas rozkročenej doširoka. Ale ještě jsme neskončili, v duu máme objednávku i od slavných zpěváků… Budeme v tom, myslím, pokračovat, i když Oskar trošku zlenivěl(smích).

Asi to víc rozsvítíme

Budete na ústeckém koncertě Jazz Q hodně vzpomínat? A dá se vůbec za večer říct vše, co člověk říct a zahrát chce?
No, určitě ne. Ale víte, repertoáru na koncert já vždy dávám volnost. Když se natočí nová deska, čeká se, že ji kapely zahrají celou i živě. I my ji nastudujeme, ale dál mají pecky vlastní život. Některá jde sama nahoru, je čím dál oblíbenější. A jiná, která na nahrávce vypadá dobře, třeba není tak harmonicky zajímavá. Bylo to spíš zvukem ve studiu, ale ten se na pódiu neopakuje. Skladba jde dolů. Repertoár koncertu je výslednicí toho, kdo na co má ten večer chuť. Pro hloubavější publikum můžeme hrát víc instrumentální hudbu, dumky. Když přijde mladší publikum a čeká, že to víc rozsvítíme, dáme víc zpívaných věcí. Je to hodně otevřený a myslím, že to tak půjde i dál.