Je zajímavé povídat si s Milanem Řeřichou, absolventem Teplické konzervatoře a exčlenem Severočeské filharmonie Teplice, jedním z deseti nejlepších klarinetistů světa. Žije střídavě v Praze a v Luganu (Švýcarsko), miluje hokej, ocení kvalitní víno i italskou kuchyni. Má smysl pro humor, život si užívá. To ale jistě poznáte z rozhovoru.

Z toho, co máte za sebou, se až zatočí hlava. Co je pro vás nyní to nejzásadnější? Koncerty po světě, nahrávání CD, výuka?

Vše, co jste řekl. Dělá-li člověk vše naplno, vše zabírá rovnocennou část. Nejšťastnější jsem, když hraju na pódiu sólový koncert na vlastní nástroj. Ale to nejdůležitější je, že jsme se dali asi před dvěma roky s kolegy Romanem Zlesákem a s Liborem Suchým na výrobu klarinetů. Děkuji jim oběma za jejich přátelství a totální pracovní nasazení, jsme skvělý tým, který dokonale funguje, každý máme na starosti něco jiného, jako v hokeji. Klarinetů jsme prodali už řadu, máme zástupce v Evropě i v Americe.

Chtěli jsme navázat na staletou tradici výroby klarinetů v Čechách. Ač Číňané přišli na trh s nástroji s nevalnou kvalitou.

Radost a práce

Je to dobrý byznys?

Zatím je to jen práce a radost. Ve světě to sice dobrý byznys je, ale zatím nejsme schopni uspokojit poptávku. Musíme požádat o grant na CNC stroj. Je až neuvěřitelné, jak doba pokročila, a to včetně 3D tiskáren… Mám výhodu, že i na mistrovských koncertech mohu nástroje předvést, lidé si na ně zkusí v klidu zahrát. Prodali jsme nástroje do Ameriky, Litvy, Itálie, Číny…

Mají klarinetisté nějaký rituál?

Asi každý hráč má rituál, než vstoupí na pódium. Obzvlášť, jde-li hrát s významným tělesem. Naposledy jsem v Brazílii hrál před pěti tisíci lidmi a i když jsem na hraní zvyklý, takový koncert není každý den. Máme to podobné jako vrcholoví sportovci. Obdivuji Jaromíra Jágra, sám hokej hraju amatérsky v Luganu třetí ligu. Každý má nějaký rituál. Hokejisti si třeba nemění rukavice nebo hrají pořád ve stejných štulpnách… A naše rituály? Když odehraju generální zkoušku na jeden plátek, tak ho většinou neměním, nemuselo by se to vyplatit. Anebo různé modlitby…

Na fotce držíte klarinet tak trochu jako čestná stráž zbraň. Je těžké vymyslet, jak se s ním vyfotit, aniž byste na něj hrál?

(pobavený smích) No je to něco nepřirozeného… Když si člověk sedne ke klavíru, je to přirozenější, než když držíte klarinet a nehrajete na něj. Co pak s ním? Dá se s tím ale dobře spekulovat, rozebrat ho, chytit ho na celou délku nebo strčit do pusy…

Doma ve Švýcarsku

Co jiného vedle hry a výuky na klarinet vás ještě baví, co si užíváte? Zmínil jste hokej…

Mám moc rád červené víno i italskou kuchyni, v Itálii i v italském Švýcarsku mám přátele a cítím se tam doma.

A k tomu muzika, člověka to úplně pohltí, když se dostane na určitou úroveň a už nemusí řešit řemeslo. Pak jsem užitečný třeba právě pro výrobu nástrojů… Když jsem déle v zahraničí, v Kraslicích strávím třeba i dvacet hodin denně. A hokej k tomu, protože člověk potřebuje i nějak pročistit hlavu. Rád si dám i pivo, chodím do posilovny, to je potřeba na dlouhých cestách i pro hokej… A mám dres 68, Jágr.

To už je skoro posedlost, ne?

Pro mě to není posedlost, spíš symbol. Sám jsem taky odešel do zahraničí brzo a muzika je stejná jako sport. Bez dřiny to nejde. Děkuju moc svým rodičům za jejich podporu, to také není samozřejmostí.

Mezinárodní klarinetová soutěž v Teplicích, její třetí ročník, jejímž jste uměleckým ředitelem, taková dřív v Čechách nebyla?

V Čechách byla do začátku revoluce každý rok soutěž Amati Kraslice. Mezinárodní je tu jen Pražské jaro pro všechny nástroje, ale soutěž klarinetů je na něm jednou za šest let. Naše soutěž vznikla i proto, že je klarinet v Čechách hodně oblíbený.

Jste tedy uměleckým ředitelem soutěže. Jaká je vlastně vaše role?

Jsem umělecký ředitel, Libor Suchý je finanční a organizační ředitel. Starám se o to, abych do Česka přivezl špičkové porotce i hudebníky. Špičkoví porotci přitáhnou muzikanty ze světa, díky nim je o soutěž zájem a přijedou na ni účastníci.

Čechy měly kouzlo

Existovat tato soutěž dříve, pomohla by českým muzikantům více do světa? A ke kariéře?

To víte že jo. Já nastoupil v roce 1993 na HAMU, pak jsem odešel do zahraničí. Bylo to období, kdy jsme měli ke světu blíž, jezdili k nám špičkoví kantoři, Čechy pro ně měly kouzlo, přijížděli jen za ubytování a málo peněz. Tenkrát bylo Pražské jaro pro dechové nástroje každé 2 roky, ale kdyby se tu tehdy něco takového chytlo, bylo by to skvělé. V porotách jsem seděl roky, ten nápad jsem nosil v hlavě dlouho. Byl jsme student, ale tenkrát to chtělo založit novou soutěž. Myslím, že by pomohla. Na druhou stranu tu ale tehdy na mezinárodní úrovni nebyl kantor, který by se o ni mohl zasadit…

Teď maličko uhnu. Jaký je slavný americký filmový režisér Woody Allen klarinetista?

(pobavený smích) Woody Allen je špatný klarinetista ale výborný muzikant. Je to umělec, ale na klarinet hrát neumí. A on to i sám přiznává.

A ještě jednou Woody Allen. Zaregistroval jste toho „falešného", kterého pro Ústí zařídil ústecký spisovatel Josef Formánek? V roce 1993 mu na to naletěli mnozí…

(smích) Slyšel jsem o tom. To se tehdy opravdu dost povedlo.

Vybavilo se mi to s podobnou aférkou, falešným Jimem Carreym na vyhlašování filmových cen Český lev 2014…

(smích) To je podobné jako poradce ministra Kavana (Lukáš Kohout poznámka autora). I to se povedlo…

Těším se na kolegy

Těšíte se na klarinetovou soutěž?

Těším se na ni i setkání s kolegy, jsem rád, že je tato soutěž v Teplicích, kde jsem studoval a hrál v Severočeské filharmonii… Teď jsem ale zrovna ještě dotáčel svoje cédéčko a řešil příjezd čínského porotce jménem Yuan Yuan, slavného klarinetisty, nejlepšího v Číně. Bohužel mu nedali vízum. Koupili jsme mu letenky do Frankfurtu, předkládáme další doporučení… Snad to dobře dopadne.

Jak vzpomínáte na studia v Teplicích? Co se od té doby změnilo?

Úroveň našich hráčů šla nahoru. Ale ubylo chuti, mladí lidé už dnes nechtějí dřít. Mně bylo za revoluce šestnáct, ale my chtěli příležitost chytit za pačesy, dávali jsme do toho vše. Bez toho to nejde a dnes to chybí…

To mi připomíná nářky seniorů: „Jó, to za našich mladých let…"

Ale tak jsem to nemyslel. I jako kantor v Evropě si myslím, že si tu žijeme velice dobře, lidi nejdou na krev. Proto je Jágr i ve třiačtyřiceti pořád borec! Důležitý je talent, ale také práce. Talent je dar, ale dál je velká díra a ta se musí vyplnit prací. Jinak splaskne. Jágr zůstane hodinu po zápase na ledě, ale jde na něj i hodinu před zápasem. Stejné je to i v muzice a je to celkově evropský trend.

Proč?

Životní úroveň je tu vysoká. Jezdím po celém světě, mohu to srovnat třeba s Jižní Amerikou. Muzikanti jsou tam schopní, obrazně řečeno, skočit z okna, když jim řeknete, že to má smysl. Internet i televizi mají, ale jen kdo tvrdě maká, tam má šanci, že se i z nižší vrstvy někam dostane.

U nás za komunistů byli všichni stejní, ale pro muzikanta, který se chtěl živit muzikou, byla metou Česká filharmonie nebo FOK. Viděl, že se tak může dostat do zahraničí a přivydělat si nějakou korunu. I společenské postavení v nejlepších českých orchestrech bylo jiné než dnes. Tehdy byl velký tah našich hudebníků na bránu.

Jak vypadá Mezinárodní klarinetová soutěž Czech Clarinet Art 2015, kterou pořádá sdružení Czech Clarinet Art s Konzervatoří v Teplicích pod záštitou primátora Teplice Jaroslava Kubery, hejtmana kraje Oldřicha Bubeníčka s podporou senátorky Aleny Dernerové? Kdo zde může soutěžit, co ho čeká?

Má čtyři kategorie. První je pro děti od dvanácti let, druhá od šestnácti do dvaceti, to jsou studenti konzervatoří, kteří už hrají poloprofesionálně. Dál jsou vysokoškoláci od jednadvaceti do dvaatřiceti a profesionálové. V nejmladší kategorii si každý může vybrat skladbičku do deseti minut. To je důležité, osmileté dítě nehraje jako patnáctileté.

A na druhou stranu nám to přináší ohromnou popularitu a podporu, je to důležité pro učitele na ZUŠ. Učit lidi, kteří nikdy na nic nehráli, a dotáhnout to na úroveň, kde je desetiletý človíček schopen zahrát desetiminutovou skladu zpaměti, je neuvěřitelné. Sám bych ho to tak naučit neuměl. Vážím si těchto kantorů, mám i pár žáků, kteří se této nevděčné práci věnují. Zaslouží si velký obdiv, vděk, respekt.

Pan učitel Ptáček

A na závěr: Proč jste si zvolil právě klarinet?

Můj otec byl zootechnik a přestěhovali jsme se z Chomutova do Lubence, kde byla paní učitelka na klavír a učitel na klarinet. Učitelka byla cholerická starší dáma, která měla právě tolik žáků, kolik chtěla, protože všichni tehdy chtěli hrát na klavír. Ale když jsem po třetí hodině překlepl prst a paní učitelka mi s ním začala mlátit do klávesy „Na tohle nehraj!", tak jsem se logicky rozhodl pro pana učitele Ptáčka. On je prototyp českého muzikanta. Uměl hrát výborně na pět hudebních nástrojů a klarinet byl pro něj stěžejní. Tak jsem to s ním tenkrát „zkusil". (smích) Začal jsem hrát v devíti letech, jsem ročník 1973…