Během intenzivního natáčení si na nás našel čas autor návrhu scénáře a režisér Ivo Macharáček. Charakterizovala ho pohoda a vstřícnost a tato atmosféra provázela celý průběh třídenního intenzívního natáčení. Jen během prvního dne se filmovalo devět scén.

Jak dlouho trvá natočení jednoho jediného záběru, ve kterém se například objeví pochod rádců přes most?

Ten je zrovna velmi specifický, protože se skládá asi ze sedmi záběrů. Celkem trvala si hodinu. Scény, kde se zpívá, jsou mnohem delší, trvají i dvě nebo tři hodiny. A ve výsledku tak jedna jediná písnička, která v pohádce zazní, zabere minimálně den či dva práce.

Kolik hodin čistého natáčení vůbec trvá taková celovečerní pohádka?

Máme na to celé 18 dní, tak počítejte se mnou - dvanáct hodin denně, to je odhadem přes dvě stovky hodin.

Jednotlivé scény se natáčejí několikrát za sebou. Viděla jsem tu unavené herce, komparsisty, jak je to ale vyčerpávající pro režiséra?

Zrovna tahle pohádka je extrémně vyčerpávající. Scén je opravdu hodně denně. Každá je navíc úplně o něčem jiném. Například točíme záběr, který popisuje začátek lásky mezi princem a loupežnicí a dvě hodiny nato točíme konec. Já tedy musím dostat herce do nálady než se seznámí a vzápětí je dostat do pocitů vycházejících ze vztahu plně rozvitého. Nejen pro ně, ale i pro mě jako režiséra jsou to velké, velmi silné změny. Sám si nejprve musím tu scénu navodit a představit si celou peripetii vztahu, abych věděl, odkud a kam se vyvíjí, protože scény mezitím budeme natáčet zase na jiném místě třeba o dva týdny později, tak aby to navazovalo.

Kdybych nebyla při tom, myslela bych si, že si prostě někam na dvě hodinky spolu sednete, pěkně to rozeberete, pozvolna se dostanete do atmosféry, ale skutečnost je úplně jiná…

V reálu je to pár vteřin na place, protože dotočíte jeden obraz a všichni hned chtějí vědět, co bude dál. Musíte zaúkolovat všechny složky, všechny aktéry. Přesně určit, kdo si co povídá, v jaké náladě, jak to bude velký záběr, jaký bude pohyb hlavních herců i komparsu, a tedy pohyb kamery. Tohle celé se vám musí promítnout v hlavě během minuty. Musí to tak jít, jinak by bylo těch osmnáct natáčecích dnů, které máme k dispozici, v podstatě nereálných.

Musíte k tomu být s herci stejně naladěni, nebo je to čistě profesionální přístup obou stran?

S každým z herců jsme hodně naladěni. Souvisí to s jejich výběrem, který nebyl náhodný. Jednotlivé postavy jsme už psali na konkrétního herce. Vybírali jsme osobnosti. Každý je ale jiným typem osobnosti, logicky očekává a potřebuje jiný přístup. Ovšem, když taková chemie mezi režisérem a hercem zafunguje, pak to dokáže vytvořit v celku něco velmi důležitého, tvůrčího. Něco, co se zkrátka daří.

Děláte na mě dojem velkého pohodáře. Jaký jste typ režiséra?

No, asi spíš ten pohodář. Ale někdy je také potřeba zakřičet, to je pravda. Postava režiséra, který hystericky řve na herce, hroutí se, to je v podstatě taková karikatura.

Vy vlastně nejste jen režisérem, ale i spolutvůrcem scénáře. Co bylo základní myšlenkou příběhu?

Na začátku se skládala ze tří motivů. Tím prvním byla snaha udělat jednoduchou pohádku s jednoduchým příběhem o lásce, o boji dobra a zla, samozřejmě. Druhou nosnou myšlenkou bylo udělat tu věc zábavně, to znamená bez uměleckých ambicí, technických efektů, experimentů, spíš se vydat tou klasickou cestou české pohádky. Třetí věcí bylo udělat ji tak, aby se nenudil malý, ale ani velký divák.

Proto jste do ní vkomponovali i prvky satiry? Teď mám na mysli královy rádce, kteří vytunelují království…

Ano, to je právě ta linie pro dospěláky. Je sice pro děti, ale díky vrstvám příběhu si na své přijdou i dospělí. Taková lehounká satira nemůže nikdy uškodit… Děláme si legraci z termínů, které se v politice objevují, a ty dvě postavy, které ztělesňují zlo a zneužívají své pravomoci, jsou vlastně politici. Doufám, že se tam žádný nepozná… Jak se vždycky píše v knihách: „Uvedené postavy ani místa nevycházejí ze skutečnosti…“
Žaloby sice nečekám, ale některé věci jsou tam hodně jasně řečené…

Kterou pohádku jste měl sám nejraději jako dítě?

Tahle pohádka je vlastně určitý hold pohádkám, které jsem měl nejraději, takže je to třeba odkaz třeba na Šíleně smutnou princeznu nebo Pyšnou princeznu.

Proč jste si vybrali právě hrad Lemberk?

Asi po dvouměsíčních obhlídkách, kdy jsme sjezdili spoustu hradů a zámků s určitou představou. Druhá věc je malebná poloha Lemberku i interiéry, která nabízí. Například kancelář rádců, ta je tu naprosto ojedinělá. A pak také všechny scény s loupežníky jsme točili ve zdejších lesích.

Jak se točí pohádky dnes oproti těm v minulosti? Měli to dřív režiséři lepší nebo horší?

To je těžká otázka, fakt je, že dnes vše podléhá ekonomice. Proto třeba to, co dnes děláme, bychom ideálně měli dělat s dvojnásobnými podmínkami, myslím čas i peníze. Ale nestěžuji si a všechno beru jako výzvu tak, jak mě učil můj profesor Jan Špáta, když jsem na FAMU studoval dokument.
Nebrečím, doba se mění a technologie taky. Ty sice uspoří čas, jenže na druhou stranu je právě jeho dostatek při umělecké tvorbě tím nejdůležitějším. A dnes bohužel platí, že čas jsou peníze.

Jak se režisér dokumentu dostane k pohádkám?

Já točím různé věci. Nejsem nějak vyhraněný. Nedávno jsem se vrátil z Abcházie, kde jsme s Petruškou Šustrovou točili dokument o abcházsko-gruzínském konfliktu. Jsem typ člověka, který se vždycky snaží maximálně ponořit do věcí, které ho zajímají. Nedělám hranice mezi žánry. Točím různé věci a film je pouze výrazový prostředek ke konkrétnímu sdělení. A tomu musí odpovídat forma, kterou si k tomu zvolím.

Vraťme se k pohádce. Dokáže takový obyčejný příběh vtáhnout dnešní děti?

No, Harry Potter to není. Snažili jsme se vyloučit různé technické efekty, místo toho jsme se rozhodli napřít do charakteru jednotlivých postav. Do vyprávění, aby tam byla sranda, aby to bylo dojemné, aby to bylo ze života. Pravda je, že jsme natočili mnoho scén, kdy jsme se za monitorem sami nahlas chechtali, na druhou stranu jsou tam obrazy, kdy nám bylo samotným k slzám. Snad to nejsou jen dojmy z natáčení a zůstane to tam…

Je důležité udržovat tu kontinuitu tradice české pohádky, obyčejného lidského příběhu, kde jsou jasně definovány strany dobra i zla?

Podle mě je to jedno z nejdůležitějších, protože legendy, příběhy a pohádky děti vychovávají a bez nějakého povědomí morálky by dítě vůbec nemělo dospívat. Mě samotného jako dítě pohádky formovaly.