Generál František Fajtl patřil mezi desítky československých letců, kteří se po březnu 1939 nesmířili s okupací a zamířili za hranice bojovat za svobodu své vlasti. Fajtl sice mezi ostatními nevynikal počtem sestřelených nepřátel, prokázal ale velitelské schopnosti a stal se dokonce velitelem jedné z britských perutí Královského letectva (RAF). Pilot, který zemřel 4. října 2006 ve věku 94 let, proslul také jako jeden z nejlepších vypravěčů mezi muži v uniformách.

Narodil se v Doníně u Loun 20. srpna 1912, jen o tři týdny později, než další slavný válečný hrdina z Loun Otakar Jaroš. Ve městě je podle něj pojmenována střední škola: Obchodní akademie generála Františka Fajtla.

Letecké povídky a další knihy

Své osudy Fajtl literárně zpracoval již koncem války v Leteckých povídkách, ještě před únorem 1948 pak stačil vydat dvě oceňované knihy. Z nich zejména Sestřelen upoutá dramatickým líčením útěku ze severní Francie přes Paříž do Španělska, odkud se pilot vrátil do boje. Fajtl v knize - tak jako ve většině svých děl - popsal vlastní zážitky, v tomto případě z května 1942, kdy jej přemohla přesila messerschmittů a on s poškozeným spitfirem havaroval u francouzsko-belgické hranice.

Pamětní deska na rodném domě Františka Fajtla v DoníněZdroj: Deník/Hynek DlouhýV té době byl Fajtl teprve pár dní velitelem 122. perutě s názvem City of Bombay (v čele britské perutě stanul jako první Čechoslovák i jeden z prvních cizinců). Po jeho sestřelení se na domovské základně u jeho jména objevila poznámka „Missing, probably killed" (Pohřešován, pravděpodobně zabit); jak se ale ukázalo, druhá část věty nebyla pravdivá. Po necelých třech měsících už seděl Fajtl na palubě letounu, který jej vezl z Gibraltaru zpátky do Británie právě v den jeho 30. narozenin.

Na štáb a zpět do boje

Přestože dostal nabídku k bezpečnější službě v zázemí u výukové jednotky, chtěl František Fajtl po návratu do Británie zpátky k bojové peruti. Více než rok ale strávil ve štábních rolích, byl československým styčným důstojníkem a později si vyzkoušel funkci velitele tří základen RAF. Do boje se mohl opět vydat v září 1943, když se stal velitelem čs. „třistatřináctky". V čele jednotky, v níž kvůli nedostatku Čechů a Slováků stále častěji sloužili i Britové, strávil čtyři měsíce.

Někdy v té době také začal František Fajtl nosit plnovous, který se stal jeho poznávacím znamením a díky němuž je na archivních záběrech snadno k poznání. Zarostlá tvář ovšem nebyla módní výstřelek, ale reakce na problémy s pletí, a k nošení vousů musel poslat žádost králi Jiřímu VI. „Nevím, kde všude putovala, ale nakonec byla vyslyšena. Budu létat s plnovousem, patrně jako jediný v RAF, kromě kolegů-letců z Indie," zapsal si Fajtl poté, co mu král vyhověl.

Vousy si neoholil ani poté, co byl v lednu 1944 propuštěn z řad RAF a spolu s dvacítkou dobrovolníků odplul do SSSR. Stal se velitelem čs. stíhací perutě a později 1. čs. stíhacího pluku. Na sovětských lavočkinech se zapojil jak do akcí na podporu Slovenského národního povstání, tak do bojů na konci války na Ostravsku. Po osvobození získal hodnost podplukovníka, vystudoval Vysokou školu válečnou a působil ve velení 1. letecké divize, která navázala na činnost 310. perutě RAF.

Po válce byl nežádoucí, jako další z RAF

František Fajtl v roce 2005, kdy převzal nejvyšší státní vyznamenání.Zdroj: archiv DeníkuUž v roce 1949 ale Fajtla potkal podobný osud jako ostatní „zápaďáky", a to přesto, že měl za sebou i službu na východě. Byl propuštěn z armády, kde pro něj „nebylo zařazení" a roku 1950 jej komunisté zatkli, degradovali a jako nepřítele lidu poslali bez soudu do vězení na Mírově. Letcova rodina se musela bez náhrady vystěhovat z bytu. Z vězení Fajtla pustili po 17 měsících, poté pracoval jako stavební dělník, skladník a nakonec jako úředník v Okresním stavebním podniku v Lounech.

V roce 1964 se František Fajtl dočkal částečné rehabilitace, byl znovu povýšen na plukovníka v záloze a dostal se znovu, byť jen nepřímo, k létání, když u Státní letecké inspekce vyšetřoval letecké nehody. Během politického uvolnění v 60. letech také začal znovu připomínat hrdinství Čechoslováků, kteří podobně jako on odešli bojovat do Francie a později do Královského letectva. Prokázal přitom jedinečný vypravěčský talent, Fajtlovy autobiografické knihy se čtou „jedním dechem".

Jeho díla se sice v omezeném nákladu ke čtenářům dostávala i v 70. a 80. letech, skutečné a necenzurované svědectví ale mohl mnohokrát vyznamenaný voják - mimo jiné obdržel Řád Bílého lva, Řád M. R. Štefánika či francouzský Řád Čestné legie - podávat až po listopadu 1989.

V roce 1990 byl povýšen do generálské hodnosti a přes svůj pokročilý věk neúnavně objížděl republiku, aby lidem vyprávěl o svých válečných zážitcích.

V roce 2005 dostal z rukou prezidenta Václava Klause Řád bílého lva, nejvyšší státní vyznamenání České republiky. O rok později, ve věku 94 let, tento statečný muž zemřel.

Pavel Lukáš