Sametovou revoluci bezesporu z velké části ovlivnili studenti. Vyrazili do ulic, nebáli se říkat, co bylo potřeba.

Jak se jim žilo v Lounech? „Chtěli jsme revoluci podpořit, být solidární,“ říká Jan Losenický, tehdy student lounského gymnázia.

V roce 1989 vám bylo patnáct let, žili jste studentský život. Čím pro vás byla revoluce? Brali jste ji tehdy opravdu vážně nebo to bylo jen jakési „povyražení“? Vypadalo to, že se něco mění?
Byl jsem tehdy v prvním ročníku na gymnáziu v Lounech. Dnes už se to možná nenosí, ale tehdy jsme se o politiku daleko více zajímali, než dnešní studenti. Všichni jsme cítili, že se něco děje.

Co to bylo?
Uvolnění, jednoznačně. Bylo to vidět už i ve škole. Když si někdo něco dovolil před zatvrzelou komunistickou učitelkou, už se vědělo, že to nepoženou výše. Provokovali jsme. Naopak s některými dalšími učiteli už se dalo poměrně otevřeně diskutovat. Objevovali jsme tehdy, co se vlastně stalo v roce 1968 a oni netajili, že to byl ze strany Sovětů průšvih. Taky jsme poslouchali západní rozhlas.

V patnácti letech?
Dodnes si pamatuji příhody, kdy jsme si kluci mezi sebou rozdělili, kdo bude jakou stanici poslouchat. Na mě vyšel Hlas Ameriky, byl hodinu denně česky. Ti největší borci, kteří měli čas, poslouchali Svobodnou Evropu. Druhý den jsme pak dohromady zážitky hodnotili. Dnes už mi to přijde až neskutečné. Také ilegální nahrávky Ivo Jahelky jsme hodně poslouchali.

Neměli jste strach?
Ani ne, to uvolnění bylo opravdu všude cítit. Navíc v okolních zemích to už také padalo, nikde nikdo nezasáhl. Nebylo potřeba zas až takové dávky odvahy (smích)… Ale pak to přišlo v Rumunsku a tam se najednou popravovalo. Tenkrát nám zatrnulo.

Co všechno se mohlo stát, vám tedy docházelo až zpětně…
Ano. Možná to bylo proto, že naše generace nezažila rok 1968. Pro starší to mohlo být úplně jiné, ti to už jednou prožili. V šedesátém osmém to také vypadalo, že nikdo nezasáhne, a pak to dopadlo drsně.

Jaké to bylo před 17. listopadem ve škole?
Rozpolcené. Měli jsme zároveň výborného třídního, který s námi všechno otevřeně probíral a později patřil i k nejaktivnějším členům Občanského fóra. Na druhou stranu mě osobně dal zpracovat nástěnku na únor 1948 (usmívá se). Takže jsem ji zároveň zpracovával a doma z časopisů z roku 1968 zjišťoval, co je to svoboda.

A po 17. listopadu?
Hodně se diskutovalo. Náš třídní tehdy řekl své jasné stanovisko a i my jsme přesně věděli, na jaké straně chceme být. Povídali jsme si, kdy a kde budou demonstrace a že je musíme podpořit. Jinak naším největším symbolem odporu bylo, že jsme nechodili na ruštinu. Nic odvážnějšího jsme nedělali (smích).

Co bylo podle vás tím impulsem, který nastartoval tolik lidí, kteří pak šli do ulic?
Pro mne osobně to byla zpráva, že v Praze na Národní třídě je mrtvý student. Zaslechl jsem to v rádiu, a i když se pak snad ukázalo, že to nebyla pravda, myslím, že to ovlivnilo hodně lidí.

Pak už přišla setkání na náměstí. Jaká byla atmosféra v Lounech? Jak to vnímali tehdejší studenti, plní elánu?
Bylo to už v podvečer, svítili jsme zapalovači. Pro nás, studenty, to byla svým způsobem romantika, nádherná atmosféra. Později jsme roznášeli hlavně letáky.

Takže pomoc všeho druhu…
Samozřejmě jsme věděli, že nějaké lounské náměstí tomu moc nepomůže. Ale bylo to vyjádření solidarity, co nejvíce lidí muselo revoluci podpořit.

Podpora byla, ale kdy jste ucítil, že je vyhráno?
Když se k revoluci přidali dělníci, lidi z továren. Měli jsme zafixováno ze školy, že to je jádro komunistů. Když byli s námi, bylo jasné, že už se to vrátit nemůže.

Přenesme se do dnešních dnů. Splnila se očekávání? Názory jsou různé, od toho, že se máme výborně, přes mohlo se to udělat lépe, až po „zlatí komunisti“.
Revoluce jednoznačně přinesla co měla, svobodu a demokracii. Jsem člověk optimistický a mám pocit, že více svobody, než máme teď, už ani mít nemůžeme. A o svobodě to přece je především. Ale jak s ní někdy nakládáme, to je někdy možná trochu špatně. Ať osobně nebo celospolečensky. Je to ale normální, někdy jsme spokojenější, někdy naštvaní, ale máme svobodu. Pokud ji máme, je to v pořádku, jsem spokojený. Ale v okamžiku, kdy by mi na ni někdo sáhl, pak by to bylo špatné a zlé. Pak bych se začal bránit a bojovat.

Takže takový obyčejný stát uprostřed Evropy…
Myslím, že ano. Ono patří k naší národní povaze si všechno venku idealizovat. Ale i v zahraničí jsou skandály, zlodějina. Důležité je s tím bojovat. I korupce je v okolních zemích, tak to prostě je. Nejsme žádnou výjimkou.

Děkuji za rozhovor.