Z náměstí, od sochy Jana Husa, až k místu starosty Loun. Na nejvyšší post ve městě, do funkce starosty.

Taková byla cesta Jana Kernera, před dvaceti lety jednoho z řadových zaměstnanců Elektrárny Počerady.

Další zajímavé materiály najdete v souvisejících článcích vpravo!

Pane starosto, vy osobně jste patřil k prvním podporovatelům Občanského fóra v Lounech. Jak se to tak přihodí, od sochy Jana Husa až na nejvyšší křeslo na radnici?
Tak takhle jednoduché to nebylo (smích). A hlavně, sice jsem stál u zrodu, ale první týdny a měsíce to v Lounech táhli jiní. Já byl aktivní spíše v Elektrárně Počerady, kde jsem pracoval a snažil se oživit dění. Tam jsme, myslím, zejména zpočátku udělali dost akcí, aby se věci pohnuly. Do veřejného života jsem se ve větší míře zapojil vlastně až na podzim 1990, kdy mě Antonín Hluštík oslovil, abych dělal manažera OF. V té době to znamenalo organizovat komunální volby. V Lounech se dala dohromady Lounská občanská koalice, která nakonec v prosinci volby vyhrála.

Jak váš příběh pokračoval?
Po vítězných volbách se nově zvolený starosta Emil Volkman rozhodl pro tehdy podle mého dosti riskantní tah – navrhl mne na pozici tajemníka městského úřadu. Mně bylo tehdy 26 let a měl jsem dostat na starost celý úřad, to byla od něj velká odvaha. No ale snad toho nelitoval, vydrželo nám to spolu 12 let. Po následujících komunálních volbách jsem pak byl zvolen starostou.

Revoluce v roce 1989 je nazývána také Sametovou, nemuselo to tak ale být. Přece jen tu byla zkušenost z roku 1968. Neměli jste strach?
Určitě, strachu bylo spoustu, ale nebylo nás málo, a to nám dodávalo odvahy. Také už bylo patrné, že i v okolních zemích to směřuje k demokracii, to nás posilovalo. Úplná legrace to ale nebyla. Na tehdejších schůzích bylo zvykem, že lidé jen poslouchali, co jim vedení předloží. Velice silným zážitkem proto bylo, když byl na veřejné schůzi v elektrárně předložen požadavek na zrušení ústavně zakotvené vedoucí úlohy strany, a ono to prošlo. Dodnes si to živě vybavuji. Třicet sedm pro, schváleno. Ti lidé se postavili tváří v tvář tehdejším funkcionářům, to bylo neslýchané. Najednou proti nim i hlasovali.

Co bylo pro Jana Kernera signálem, že je vyhráno?
V té době jsem často jezdil do Maďarska. Vždycky jsme v Budapešti seděli naproti parlamentu na druhé straně řeky a snili o tom, jak by ta budova byla překrásná bez té hrozné svítící pěticípé rudé hvězdy. A když jsem se v létě 1989 dočetl, že hvězdu budou sundavat, tak jsem uvěřil, že pád socialismu je možný. Co se týče dění u nás, pak to bylo ve chvíli, kdy parlament zvolil Václava Havla prezidentem. Teprve tenkrát to definitivně vzdali.

Vzdali to i v Lounech. Co je tím symbolem, alespoň pro současného starostu, tam?
Překrásná shromáždění u Husa, ta socha je pro mě jednoznačně symbolem revoluce. Jako v Praze mají svého sv. Václava, v Lounech máme svého Husa. Hus za pravdu bojoval a zemřel, proto jsme se scházeli právě tam.

Po dvaceti letech svobody jste spokojen? Splnila se očekávání?
Myslím, že žijeme standardní, docela kvalitní život. Po revoluci jsme všechno na západě viděli růžové a krásné, ale skutečné informace jsme neměli. Srovnávat dnešní realitu s tehdejšími sny, to není férové srovnání, realita a sen jsou odlišné kategorie. Měli bychom srovnávat dnešní realitu s dnešní situací v jiných zemích, nebo s naší realitou před dvaceti lety. Pak z toho dnešek nevyjde nejhůř.

Dalo se tehdy, když se určovaly kroky svobodného státu, udělat něco lépe?
Možná ano, ale k zásadním pochybením nedošlo. Tehdy to byl vždy průsečík velké spousty názorů. A populární heslo „měli jsme být tvrdší“ neuznávám. Prostě jsme byli takoví, jací jsme byli.

A co komunisté a vy? Nemrzí vás, že i dvacet let po revoluci jsou v parlamentu nebo je to podle vás už jiná strana?
Mrzí mě, že mají v názvu pořád „komunistická“. Po pádu nacismu v Německu by si také nikdo nedovolil pojmenovat stranu „nacistická“. Dřívější komunistická strana byla zločineckou organizací a užívání tohoto označení by se mělo zatrhnout. A k tomu, že tu strana s podobnou orientací je? Nedá se nic dělat, mají nějakou oporu ve veřejnosti a v demokracii je každé zakazování strany velmi citlivou záležitostí. Beru tedy na vědomí, že tu jsou.

Nemohou za jejich preference ale právě některé kroky a signály od dalších současných politiků? Vždyť zmatek například kolem voleb připomínal, víc než co jiného komedii.
Samozřejmě. V historii lidstva platí přece obecně, že čím větší zmatek, tím větší podporu získávají strany silné ruky, ať již fašisté nebo komunisté. Demokracie není dokonalá a navenek někdy vypadá jako chaos. Dějiny ale také učí, že když se extremisté chopí moci, již se jí dobrovolně nevzdají. Kéž by si to většina lidí uvědomovala.

Co uzavřít náš rozhovor nějak pozitivně? Popřejte naší mladé demokracii a svobodě něco do dalších dvaceti let?
První, masarykovská republika, která je pro mě vzorem, měla pro svůj život bohužel vyhrazeno právě jen těch dvacet let. Dnešní mezinárodní situace je pro nás neporovnatelně příznivější než tomu bylo v předvečer druhé světové války. Jsme součástí jednotné Evropy, máme silné spojence. Žádná extrémní rizika nám pro tuto chvíli nehrozí. Važme si toho a věřme, že nám to minimálně dalších dvacet let vydrží. Nebo ještě lépe napořád.

Děkuji za rozhovor.