Růžena Smrčková se narodila v Klatovech a do Žatce se dostala po škole. „Vystudovala jsem vychovatelství. Ve dvaceti letech jsem dostala od Ústřední matice školské umístěnku do žateckého dětského domova. Původně jsem nechtěla nastoupit tak daleko. Ale dostala jsem upomínku a musela jsem z Klatov odejít. Proto jsem nastoupila až 15. září 1947 jako vychovatelka,“ začala vyprávět usměvavá dáma.

Začátky jako v nemocnici

Začátky domova byly těžké. Pokoje byly strohé, vybavení staré. „Ložnice připomínaly nemocnici. Také s oblečením to bylo těžké. Dostávali jsme stejné, ale různých velikostí. Nebylo to hezké. Nábytek jsme měli po Němcích. Po válce bylo všechno na příděl a muselo se hodně šetřit,“ pokračuje ve vyprání R. Smrčková.

Na přelomu 60. a 70. let se začal dětský domov přibližovat k rodinnému typu žití. „Aby šel nápad realizovat, musela být přistavena další část budovy. Děti byly rozděleny do skupin po patnácti. Měly dvě vlastní ložnice, jídelnu, šatnu,“ uvedla bývalá ředitelka. Podle ní se situace začala zlepšovat. Přestaly se trhat sourozenecké vztahy.

Do domova pravidelně chodily kontroly. Všechno vybavení, oblečení muselo být pečlivě zapsáno. „Všechno muselo být vedeno v evidenci, od spodního prádla dětí, po zubní kartáčky. Bylo to šílené,“ pokračuje ve vyprávění R. Smrčková. Kromě bývalé ředitelky navštívila domov Eliška Lískovcová a Jitka Turková, bývalé děti, které v dětském domově vyrůstaly. Na pobyt v domově vzpomínají v dobrém. Našly si zde spoustu kamarádů.

„V roce 1944 všechny děti musely odejít z Polska, byla jsem mezi nimi já. Dostala jsem se do Žatce, do německé rodiny. Při odsunu po válce museli moji náhradní rodiče odejít do Německa. Zůstala jsem tady a tím se dostala do domova. S mými vlastními rodiči jsem se setkala až v roce 1961,“ zavzpomínala E. Lískovcová. Dětský domov v Žatci navštívila také další bývalá dlouholetá pracovnice – ředitelka Václava Clauditzová.