Ve vlaku v zimní krajině, v tramvaji v centru Prahy, v supermarketu při nakupování, v lékařské ordinaci, ale také i na šlechtickém zámku ve Švédsku se odehrávají nové příběhy Zdeňka Svěráka.

Jeho hrdinové jsou běžní lidé jako my: unavené maminky a jejich zvídavé malé děti, lékaři a pacienti, taxikáři, železničáři, kluci z reklamní agentury, holky studující vysokou školu, lidé odpočívající v lázních, senioři v důchodu, bývalí spolužáci na třídním srazu. Všechno vypadá naprosto jednoduše a obyčejně - a přitom je to díky autorovi tak dokonalé, milé, přesvědčivé a příjemné počtení, že právě k němu bych hned bez váhání připojil okřídlený školní přívlastek krásná literatura.

Knížku vydalo letos v říjnu nakladatelství Fragment pod prostým názvem: Zdeněk Svěrák - Nové povídky. Obsahuje devět příběhů a navazuje na starší soubor Povídky, kterou stejný autor i nakladatelství vydali před třemi roky. A s velkým úspěchem u čtenářů - Povídek se tehdy prodalo kolem jednoho sta tisíc výtisků.

Dřívější učitel češtiny ze školy v Měcholupech a gymnázia v Žatci, který letos v březnu právě na Den učitelů oslavil 75 let, popisuje až na výjimky víceméně běžné životní situace, které se staly skoro každému, anebo jsme o nich aspoň slyšeli od sousedů či příbuzných; Zdeněk Svěrák ovšem dokáže postavit a vyprávět text tak, že příběh při čtení vidíte jako film doslova před očima, napjatě posloucháte zajímavé rozhovory všech postav, často se s nimi zasmějete a když zážitek skončí, hned se už těšíte na další povídku.

Literární kritik je člověk, který stále dokola a velice zaníceně, chytře a odborně radí spisovateli, jak by on sám psal knihy, kdyby to uměl, vtipkoval prý kdysi dávno Karel Čapek. Já sice nejsem literární kritik, ale ano, přiznávám se: chtěl bych umět psát knížky tak, jak to umí Zdeněk Svěrák.