Stáli jsme v Budapešti na břehu Dunaje a bylo to setkání lidí z dvou světů, dvou planet. Elena měla za sebou pět dní útěkuz Chersonu, takového ukrajinského Hamburku, přístavu na jihu Ukrajiny u ústí Dněpru. Elena mluvila rusky, jako mnoho lidí v Chersonu, ale cítila ukrajinsky, jako skoro všichni tam.

„Přijeli jsme vás osvobodit, tvrdili nám Rusové. My jsme jim říkali, že jsme se jich o nic takového neprosili, že nám se žije dobře. A ať jdou, odkud přišli,“ říkala Elena. Po dvou týdnech ruské okupace využila příhodné chvíle, sedla do auta se synem a ještěs jednou kamarádkou s malým děckem prchli. „Když jsme odjížděli, tak po nás stříleli, je zázrak, že jsme přežili,“ říká tato menší, korpulentní blondýnka. A její asi pětiletý syn Péťa se na mě velkýma dětskýma očima podívá a řekne: „My jsme ujeli, aby nás nezabili.“

Luboš Palata
České tanky pro Ukrajinu. Konečně

K čemu to všechno bylo, říkám si, když vidím záběry rozstřílených, rozbombardovaných domů, ohořelých aut, mrtvých a osvobozených ukrajinských území kolem Kyjeva, severoukrajinského Černigova a města Sumy. Přijeli, zničili, odtáhli. A stále bombardují a ničí na mnoha jiných místech, v obleženém Mariupolu, v Péťově Chersonu, v Charkově. A teď chystají tu samou zkázu v doněckých městech Slavjansk a Kramatorsk.

Pozvolný úpadek

Ruské bandy, ano bandy, tahle města na východě Ukrajiny už jednou obsadily. Před osmi lety, kdy po vyhnání proruského úplatného prezidenta Viktora Janukovyče byla Ukrajina tak slabá, že k obsazení velkého kusu východu země stačily tlupy chlápků v čele s ruskými důstojníky.

Když se Ukrajina trochu zmátořila, dobyla v létě 2014 velký kus východu svého území zpět. Doněck a Luhansk byly krok před pádem, ale to už Putin poslal tanky a skutečnou ruskou armádu, která postup ukrajinských, v té době převážně dobrovolnických jednotek krvavě zastavila. Města jako Slavjansk, Kramatorsk, ale i Mariupol však zůstaly v ukrajinských rukou.

Byl jsem tam pak ještě několikrát, dokonce se mi podařilo přejít frontu i do Doněcku. A zatímco do Slavjansku a Kramatorsku se vracel pozvolna normální život, práce a i cosi, co by se dalo nazvat prosperitou, před válkou už docela hezký a chvílemi blahobytný Doněck strašně upadal. Zmizely restaurace, obchody, slavné doněcké fotbalové bary, zmizel slavný Šachtar Doněck. V Doněcku zůstali jen ti, co neměli kam odejít.

Jako kdysi Mongolové

Doněck, podobně jako Luhansk měly ale tu výhodu, že se v nich téměř nebojovalo. Výhodu, kterou nemá Mariupol, jenž Rusové při svém dobývání fakticky srovnávají se zemí, ale přesto ho už měsíc nemohou dobýt. Osud Mariupolu teď chystají stotisícovému Slavjansku a skoro dvousettisícovému Kramatorsku a kdo ví kolika dalším městům na jihu a východě Ukrajiny.

Na severu země si poražená ruská armáda líže rány a chystá se k druhé fázi války, „osvobodit“ svévolně vyhlášené území separatistických enkláv v Doněcku a Luhansku. Loutkových mafiánských státečků, které stejně nechtějí ve své absurdní existenci udělat nic jiného než se na přání Kremlu připojit k Rusku. Podobně jako to teď plánuje udělat padesátitisícové údolí na Kavkazu s názvem Jižní Osetie, kvůli kterému podniklo Rusko invazi do Gruzie v roce 2008.

Martin Komárek.
Uprchlíci: ne vše je skvělé

Možná Rusové krvavě dobudou Kramatorsk a Slavjansk a další části východu Ukrajiny, plné uhelných hald, starých sovětských fabrik, bytovek, nehostinné země, kde se v zimě prohání už skoro sibiřský vítr. Nebo taky ne. Nebo i tady všechno jen zničí, vyrabují, povraždí další tisíce lidí a s krvácejícími ranami a s auty naloženými těly, ledničkami a pračkami odtáhnou jako kdysi mongolští nájezdníci zpátky do Asie. Ukrajina se ubrání. Otázka „K čemu to celé Rusku bylo?“ zůstane.