S covidem kráčíme do třetího roku, a těžko hledat člověka, který by s tím neměl problém.Z existenčních důvodů žehrají hoteliéři, hospodští, cestovní kanceláře a spousta živnostníků. Na pokraji fyzických sil jsou zdravotníci. A psychické potíže mají žáci i učitelé.

Po měsících distanční výuky a neustále hrozících karantén děti touží být v kolektivu vrstevníků, povídat si s nimi o přestávkách, stejně jako se společně učit. Mají plné zuby izolace u domácího počítače. Nejsou ojedinělé případy, kdy se menší žáci zhroutili při oznámení, že zase musejí opustit třídu a přejít na online vyučování. Kluci a děvčata přicházejí nejen o výklad před tabulí a cvičení v laboratořích, ale také o různé soutěže, výlety, divadelní představení. Jejich vrstevnatý a pestrobarevný svět se jim zúžil na covidovou šeď. Vláda a ministr školství především musejí udělat vše, aby minimalizovali škody. Je na čase postavit sek nákaze čelem.

Kateřina Perknerová
Nelakovat narůžovo

Od loňska jsou k dispozici vakcíny. Nebrání šíření infekce ani onemocnění covidem-19. Avšak jsou spolehlivou ochranou před těžkým průběhem nemoci a úmrtím. Mimořádně efektivní je třetí posilující dávka. Prosincová data ministerstva zdravotnictví říkají, že lidé s její aplikací tvořili 0,7 procenta nakažených, třetina měla dvě dávky a 60 procent představovali neočkovaní. Z covidových pacientů, kteří skončili na jednotce intenzivní péče, nemělo vakcínu 87 procent. K tomu není co dodat. Zvláště ve světle extrémně agresivní mutace omikron a dalších, jež se nepochybně objeví.

Zdraví nejmladší generace by nejvíc prospělo, kdyby očkování bylo pro všechny povinné. A pokud dobrovolné, pak by si odmítači vakcinace měli testy či léčbu platit. Jinak se z pandemického děsu nevymotáme nikdy.