Není to dlouho, co byly média a sociální sítě plné dojemných příběhů rodin, které na měsíce rozdělil covid. Odloučení, smutní senioři si stýskali za svými dětmi a vnuky, a ti zase těžce nesli, že nemohou za rodiči, dědy a babičkami. Ze stesku za přáteli a známými udělali mnozí z nás velký pokrok v technologických dovednostech, aby si poklábosili aspoň přes webkamery. Nervózně jsme se těšili na „zase normální život“, na setkávání, výlety, hospody… až pandemie odejde. Pandemie odešla, ale začala válka na Ukrajině, která uspíšila ekonomickou krizi. Obavy z budoucnosti se rozšířily jako tlaková vlna, která zmáčkne plíce a člověku nedovolí pořádně se nadechnout. Nenadechli jsme se z plných plic, nervozita zůstala.

David Nesnídal
Pěna dní: Slaviti psem

V médiích a na sítích zdomácnělo sousloví „rozdělená společnost“, které si dnes bere do úst kdekdo. Hledá se tedy pokud možno největší viník toho rozdělení a s ním i nový sjednotitel. Naše velká nervozita je teď pochopitelná, protože máme pocit, že jsme konečně oba našli. Problém je jen v tom, že se zásadně neshodneme, který z nich nás ještě víc rozdělí, či který z nich nás sjednotí a silou své dobré vůle nám rozevře náruče. A tak zatím uražení, zklamaní senioři lají svým bláhovým dětem a vnukům, a ti zase těžce nesou zabedněnost rodičů, dědů a babiček. Ze zlosti na přátele a známé jsme mnozí udělali tlustou čáru za přátelstvími, třeba jen přes Facebook, a vypnuli webkamery…

Společnost je hluboce rozdělená vždy, dnes zřejmě ne výrazně více než jindy. Jen v době, která je objektivně těžší než třeba před sedmi lety, se to zřetelněji projevuje. Jsme slabší a náchylnější k tomu, že si necháme namluvit, že nás od druhých lidí a světa vzdaluje někdo jiný nebo něco jiného než jen my sami. A naopak – že nás někdo jiný nebo něco jiného než jen my sami dokáže s druhými lidmi (a světem) sblížit. A proto je naše nervozita pochopitelná; protože rezignujeme na svou vnitřní svobodu a sílu a jen trpně doufáme, že nás někdo druhý se světem smíří.