Člověk by si to představoval jako katastrofu, ale ona to vlastně žádná katastrofa není. Sasko-Anhaltsko se ze skoro třímilionové spolkové země změnilo v dvoumilionovou. Za třicet let od sjednocení Německa. Ještě v roce 2005 tu byla nezaměstnanost 20 procent, dnes je „jen“ osm.

Jsou tu městečka, jako třítisícové Barby s hradbami, kde to nepoznáte. Upravená, přívětivá, v sobotu odpoledne s otevřeným pekařstvím/kavárnou, několika restauracemi, s novými domy, krásným historickým centrem.

A o pár kilometrů dál desetkrát větší Schonebeck, kde to už trochu poznáte. Ne, že by se tu nesnažili, mají před radnicí vodotrysk, upravili nábřeží, umístili sem obří sochu „Solné růže“ jako vzpomínku na doby, když tady byly solné doly. A informační tabule připomíná, že ve zdejším přístavu nakládali a vozili po Labi ještě před desítkami let stovky tun zboží. Dnes tu kotví jen malý výletní parník, který jen velmi občas jezdí na výlety po Labi.

Mají zde i malinkou pěší zónu, ale jinak jsou v žebříčku „problematicky se vyvíjejících měst“ Německa na jednom z vůbec nejhorších míst. Tady, stejně jako na mnoha jiných místech, jsem potkal Ukrajince, válečné běžence. Byli hluční, bavili se mezi sebou občas rusky a občas ukrajinsky, mladík utekl nejen před válkou, ale i před povolávacím rozkazem. Ale možná to jsou po dlouhé době zase nějací lidé, kteří tu chtějí bydlet.

Když Dessau, tak Bauhaus. Architektonický zázrak v konfrontaci s realitou v bývalé NDR. A skvělé muzeum Bauhausu v centru Dessau.
Na kole podél Labe k Atlantiku. Díl osmý: Babišovou chemičkou do města Bauhausu

Jel jsem včera dalšími dvěma přívozy. Ten druhý, u Barby, byl tak důležitý, že ve všední den jezdil od 5:15. Dal jsem si v malém kiosku u břehu rádlera, takového toho s 2,5 procenty. Až když jsem dopil, přečetl jsem si na etiketě výstrahu, „Nejezdi po vypití“. Poseděl jsem tedy o chvíli déle, ale stejně jsem jel. Po dvou kilometrech jsem zjistil, že mi sice příjemně fouká na záda, ale batůžek jsem tam nechal. Cestou zpět jsem asi udělal rychlostní rovinový rekord. Byl tam a v něm nejen tablet, ale hlavně úplně všechny peníze, doklady a tak. Normálně je mám v kapse kraťas, ale jak jsem si kupoval toho rádlera… Bůh trestá malé přečiny malými tresty. Takže příště rádler, ale ten s nulou….

Všechny díly cestopisu Na kole podél Labe k Atlantiku naleznete ZDE

Tahle krajina byla po několik staletí hranicí mezi karolínskou Říší římskou a Slovany. Na říšském levém břehu mají zdejší hrady a městečka data založení před rokem tisíc. Vypadá to úchvatně a dýchá hlubokým karolínským středověkem.

Cesta ožila až deset kilometrů před Magdeburgem. Hodně hospůdek, cukráren, spousta lidí, velký park, kterým se přijíždí do velkého města. Labe a katedrála. Neděle patří Magdeburgu. Ale o něm až zítra.

Cestu podpořila Německá turistická centrála a Goethe-Institut.