Středně zdatný jsem, a tak jsem na nejvyšší horu Evropy s chutí vyrazil. A při vzpomínce na refrén písně „Až na vrcholky hor“ začal shánět mačky – stoupací železa na ledovec, svářečské ochranné tmavé brýle proti ostrému vysokohorskému slunci, čelovku od kamaráda horolezce (dnes mám vše svoje) a přilbu „blembák“ pro průchod kamenopádem. Spacák přibalil vlastní. Pemikam – zvláštní sušenou stravu Malmgrena a Scotta při dobývání polárních končin – jsem věřil, že potřebovat nebudu.

Na Grossglockneru se první horskou aklimatizaci uskutečnit nedalo, pršelo, a tak jsme to otočili na jih, do teplé Itálie k Lago di Garda v klínu hor s rozkvetlými břehy, sluncem, starými hrady, mladými děvčaty a kypícím životem, na hladině barevné surfy a plachetnice, azurová voda. O půlnoci už táboříme v hraničním Breuillu a 2 km nad námi ční Matterhorn, zde v Itálii Monte Cervino. Po ránu lanovkou na Plateau Rosa 3 500 m vysoko a pak druhá aklimatizace. Navázáni na laně systémem krok sun krok – vysokohorský vzduch je setsakra řídký – stoupáme k vrcholu Breithornu (4165 m).

V žatecké Galerii Sladovna můžete navštívit výstavu Jitky Větrovské s názvem Minerály v pastelech.
FOTO: Galerie Sladovna ukazuje obrázky plné minerálů

Před námi Monte Rosa a další čtyřtisícovky. Dole Itálie, v dálce Mt. Blanc, hlavní náš cíl. Prostupujeme úzký vrcholový hřebínek s kvalitou a obtížností, podle průvodce, jenž je tou nejlepší přípravou na nejvyšší horu Evropy. Slunce „pere“ naplno, sníh měkne a nás na Plateau Rosa čeká noc ve stanu při minusové teplotě na červencovém sněhu. Ráno s vůní brzdového obložení sjíždíme z Cervinie serpentinami do krásného Valle d´Aosta, noříme se do tunelu pod Mont Blankem, vítá nás Chamonix, protřelé alpské středisko, město prvních dobyvatelů nejvyšší hory Evropy. Večer táboříme u blízkého Lake (jezera) a sbíráme síly na plánovaný výstup příštího dne.

 

Ráno do St.Gervais La Fayet na zubačku s poetickým názvem „Tramway du Mont Blanc“ a za hodinu a půl jsme vyvrženi hluboko pod horou u čela ledovce. Těžký čtyřhodinový výstup zprvu po suti, pak po sněhu, překonáváme kamenopád, kdo má, já tedy ano, nasazuje přilbu, a začíná tvrdý stoupák v závěru s fixními lany ve skále. Obtížně se dýchá, cesta dolů nevede. Ve tři odpoledne všichni – zdatní horští vlci důchodového věku, protřelé rodiny turistů s velkými dětmi, samotáři - dobrodruzi i obyčejní adepti turistických kanceláří, jsme nahoře na chatě Refuge du Gouter, 1000 m pod vrcholem Evropy v hlavní noclehárně pro noční výpravy na Mt. Blanc. Vaříme, studujeme mapy a kupujeme „mastné“ exkluzivní pohledy.

Cestovatel Dostálek: Mont Blanc se jen tak nedal pokořitChata Gran Mulets uprostřed ledovce Bosson. Zdroj: Se souhlasem Ervína Dostálka

Pozorujeme „cvrkot“ ve výpravách Skotů, Japonců, Američanů, i dalších. Uléháme s perspektivou budíčku ve tři v noci, počasí se ale zhoršuje a to nás moc štve. V noci bouřka „jak zákon káže“, hromy a blesky křižují oblohu, poryvy větru lomcují s chatou. Ve tři vyrazit nejde, dohadujeme se jak dál. Nechtěně budíme movitého Skota v jeho sukni-kiltu. Už zde několik dní čeká (noc za 500 českých) na jednoznačně slunné počasí. Spíme do rána, pak se uvidí. Ráno uprostřed léta je nasněženo víc než 30 čísel nového sněhu. V 7 rozhodnuto – kdo chce, vyrazí se zkušenými vedoucími směrem do nepohody k Vallotce - plechové boudě před závěrečným hřebínkem. Půlka jde, ostatní jsou zchváceni z ďábelského výstupu předchozího dne, či nemají úplné zimní vybavení – návleky, zcela nepromokavé boty, či se jim prostě nechce do mlhy a větru, když stejně není nic vidět. Ač plné léto, vítr sílí, je mínus 5 stupňů, mlha. Výprava odchází s tím, že bude do oběda zpět. Jen tak se dá pod horou stihnout poslední „tramvaj“ do údolí. Co se děje dál? Situaci lze nazvat malým horrorem.

Nutno zdůraznit, výborní vedoucí Libor s Davidem, jej vyřešili. Po odchodu „výletní“ skupiny se počasí na chvíli zlepšuje, objevuje se i slunce. Ale pak! Mlha houstne, vítr sílí. Viditelnost jen na několik metrů. Z mlhy se vynořuje vracející se dvojice Slováků, považte jen s valaškami v ruce a v teniskách! Skupina dochází k „valotce“ a vrací se zpět. V ošidné mlze ale ztrácí orientaci. Začíná bloudění na hřebenu nejvyšších hor Evropy. K partě se přidávají dva z mlhy se vynořivší zubožení Němci. Odpoledne – heuréka! Skupina zjišťuje, že se nachází v horní partii Bossonského ledovce, jenž „teče“ dolů k Chamonix. Nic příjemného, klad to má - vedoucí vědí, kam dál. Směřují dolů. Ti na chatě Gouter jsou netrpěliví. Ve čtyři hodiny odpoledne vědí, že sami dolů dnes už nesejdou. Přes noc nasněžilo, lana na jištění má „výletní“ skupina s sebou. To „koštuje“ druhý nocleh na „kopci“ cca za pět set českých. Co se děje s „vycházkovou“ skupinou? Ti na chatě mají pro správce 2 otázky: Je možná záchranná akce s vrtulníkem? Bude na chatě 23 míst k noclehu, jenž zamlouvá na měsíce dopředu? První otázka je zbytečná – v mlze helikoptéra nelétá, záchranná akce nebude. Nocleh, bude-li pro koho, bude poskytnut.

Koupaliště v Krásném Dvoře.
FOTO: Podzámecké koupaliště v Krásném Dvoře nabízí koupání i zábavu

V 8 večer se ozývá telefon z chaty Refuge des Gran Mulets na skalnatém ostrohu uprostřed horní části Bossonského ledovce. Ano, došla sem silně znavená skupina Čechů a Němců. Prošli horní částí ledovce, viděli úplně modrý led, vyhnuli se desítkám séraků a hlubokých trhlin. Padali únavou, dostávali se do psychické tísně, mámy od rodin prý už viděly, jak jejich děti dávají do dětských domovů, nakonec ale všichni došli. Po domluvě telefonem pokračuje skupina dál dolů do Chamonix, na ledovci už jim svítí do „ksichtů“ obrovské reflektory osvětlující zespodu tuto přírodní scenerii.

Ve 4 ráno jsou naštěstí už všichni v Chamonix. Spí různě - na nádraží, v telefonní budce, všude. Vedoucí odjíždí ranním vlakem k jezeru pro autobus. S ním znovu k „tramvaji“, pak pod masiv Gouter a nejzdatnější z nich znovu stoupákem nahoru na chatu pro ruksaky, které tam zůstaly. Nejlepší, Libor, sem vybíhá jen v trenýrkách po sněhu za 1 a půl hodiny. Ostatní – ne všichni – se trousí za ním. Za pomoci lan se pak skupina zasněženou a zledovatělou skálou spouští do údolí. Mt. Blanc, překrásná „Bílá hora“, ukázala dnes svou nepříjemnou tvář. Na 100% se tak potvrdila slova z katalogu cestovní kanceláře, jež zájezd organizovala, že „cesty v originálním stylu se skládají nejen z řady předem připravených a naplánovaných zastávek, nýbrž též z mozaiky neočekávaného. Nejvíce se vzpomíná právě na tyto nenaaranžované momenty, vrývající se navždy do paměti. A nejen to – krizové okamžiky vypoví mnohé o zúčastněných, o jejich povaze, charakteru. Společně prožitá, a přežitá – dodávám, úskalí účastníky sblíží daleko víc, než nejatraktivnější konzumní program.“ A to se stoprocentně potvrdilo.

Ervín Dostálek, cestovatel