„Jednou ze schopností umění, kterou vnímám jako podstatnou, je vytvořit něco nového, co sice určitým způsobem vychází z reality, ale může tuto realitu i přesahovat. Snažím se rozvinout vlastní vizi postkatastrofického světa, ve které ztvárňuji svou představu nově vykrystalizovaného ,neživota',“ říká Alexandra Jiřičková.

Alexandra Jiříčková (*1978)
Absolventka pražské AVU, ateliéru klasických malířských technik profesora Zdeňka Berana. Žije a tvoří v Praze.

Odtud také název výstavy Nerostliny, který podvojně vyjadřuje nerostlinný – přesto ale organický - původ autorčiných květin, ale také (a hlavně) syntézu nerostů a rostlin – jakousi novou postapokalyptickou realitu.

Celou tvorbou Alexandry Jiříčkové se prolíná snaha o zachycení více či méně reálného světa klasickou realistickou technikou olejomalby. Ve své tvorbě postupuje po vrstvách - na monochromní podmalbu nanáší několik vrstev samotné malby, při jejíž realizaci opakovaně kombinuje lazury s pastóznější malbou. Tím se snaží dosáhnout efektu větší plastičnosti obrazu. Kromě velkých maleb na plátno vytváří také akvarely na kartonu.

Tematicky se věnuje přírodním motivům. Ráda ztvárňuje květiny a ptáky, občas se na malbě objeví figurativní prvek. Také se zdá, že autorka je tím typem člověka, pro kterého méně znamená více. Zatímco zpočátku své tvorby malovala jak na plátno, tak na sololit a karton, v současné době tvoří a precizuje techniku olejomalby výhradně na plátně a snaží se tak stále svůj výtvarný projev zdokonalovat ve spojitosti s médiem, na kterém je výjev zachycen.

Malby vytváří v ucelených sériích (starší Denní snění, nová Vedlejší dopad), přičemž novější z nich, a na této výstavě prezentovaná, má v sobě jasnější autorský rukopis a vlastní téma. Starší cyklus za novějším ale nijak výtvarně nezaostává. Obrazy předešlého cyklu jsou zachyceny ve velmi lyrickém tónu a s velkým citem pro porozumění ztvárňovanému okamžiku. Někdy její malby z této série budí dojem, jakoby autorka se zachycovanými objekty-ptáky rozmlouvala, obdivovala jejich přirozené křivky, polohy a pohyb či se obdivovala ladnosti momentu vzletu, letu a přistání.

Vystavené a zároveň nejnovější obrazy jsou ze série Vedlejší dopad, na které začala pracovat přibližně před šesti lety. Obrazy v této sérii jsou tím nejautentičtějším, co Alexandra dosud ztvárnila a prezentovala. Kromě výborné realistické malby touto expozicí předvádí své vidění struktur, které by snad mohly vzniknout spojením květin nebo lidí a krystalů v hypotetickém postapokalyptickém světě. Uvědomuje si přitom organický původ obou komponent a při jejich propojování se snaží být realisticky co nejvěrnější možným novotvarům. Určitě i tím, že si pro své magické květiny a další obrazy s tematikou krystalů často vytváří modely z různých dostupných materiálů a také si z různých chemikálií krystaly sama pěstuje.

Při pohledu na květinovou kompozici ve váze (Velká kytice) by se nám mohla vybavit známá série květinových zátiší od Brueghela, pojatá však v autorčině duchu s jakousi chladnou elegancí odpovídající „nadživotné“ kráse krystalů

Jiná krása? Ne až tak křehká? Krása krystalů trvá, je odolná, na rozdíl od bující rostlinné a uvadající nádhery.

Surrealisté mluvili o kráse křečovité, když se snažili překonat stávající, vyprazdňující se model toho, co bylo všeobecně nazíráno jako krásné. Připravuje nás snad Alexandra svou vizí na další model krásy, který je schopen přežít tvrdé postapokalyptické podmínky? Bude možné si v takovém světě uchovat krásu díky její nové houževnatosti vyplývající z odolnosti krystalů a jejich pevných struktur, které si dokáží vytvářet? Snad ano. Rozhodně jsou takové malby a úvahy nad nimi požehnáním pro naši neklidnou a zřejmě v jistém slova smyslu také zlomovou dobu.

Ivana Beranová