Česká historie se vyvíjela souběžně s českým jazykem kulturou a vzděláním národa. Jednotlivé kapitoly se těmito tématy zabývají. Na začátku jsou kapitoly o nejvzdálenějších událostech na našem území, ke kterým chybí písemné zprávy nebo zprávy nejsou dostatečné. Autor se snaží nabídnout možná, i když nejistá nová logická vysvětlení.

Tak to u literatury faktu bývá. Čtenář se může zapojit do hledání v krajině během výletů a svého vlastního poznávání tohoto tajemna.

Jde o kapitoly, Čertova brázda, Menhiry, město Slaný a jeho četné okolní menhiry, Vznik názvu města Prahy, Wogastisburk a Canburg, Češovské valy a Avaři a Sámova říše, Záhadné Kounovské kamenné řady.

Kamenné řady zůstávají opředeny tajemstvím
Slavné a záhadné Kounovské kamenné řady. K jakému účelu vznikly?

Následná česká historie už byla zpracována mnoha českými historiky pro které znamenala celoživotní práci, bádání a hledání zdrojů a informací. Dosud známá česká historie obsahuje práci, talenty, myšlenky, boj za svobodu a strádání, které národ prožil, aby uhájil svou existenci uprostřed Evropy. V různých dobách mnozí existující hegemonové usilovali o zdejší území, o zdejší zdroje, nebo si zde chtěli přihřívat svoji polívčičku.

Dlouho Češi museli snášet vydírání ze strany Habsburků. František Palacký, hlavní historik českého národa, za Habsburků žil, takže se vyjádřil, jak mu bylo možné: „Národ se udrží pokuď bude chtíti více než jeho nepřátelé si přejí.“ Historik Josef Pekař už měl možnost říci: „Na Bílé hoře dostali jsme se pod kola osudu, stali se bezmocnou kořistí domu Rakouského, ztratili sebeurčení státní, národní i mravní. Země byla nesvobodnou provincií státu nám cizího, který zde prosazoval rekatolizaci, germanisaci a dosud nebývale kruté nevolnictví. 28. října 1918 jsme se věkovitých pout zbavili.“

Kniha Tajemství české budoucnosti vychází z minulosti od Tomáše SyrovátkyZdroj: se svolením Tomáše Syrovátky

Knížku vydalo nakladatelství Futura, je v prodeji na internetu nebo v prodejně Futury Praha 1, Politických vězňů 9.

Ernest Denis, francouzský historik na Sorboně, který studoval českou historii a napsal knihy o české pobělohorské historii, se k této době vyjádřil: „Češi silou vůle roztrhali prostěradla do nichž byla zabalena mrtvola národa dříve než byla uložena do hrobu.“

Češi mají svůj panteon význačných osobností, které svou prací, zápasem a strádáním udržovaly pravdu a existenci národa. Tito jedinci jsou zmiňováni v knížce. Jistě sem patří Přemyslovci, Karel IV, Jan Hus, Jan Žižka, Prokop Holý-Veliký, Jiří z Poděbrad, Jan Amos Komenský, Josef Jungmann, František Palacký, T. G. Masaryk, Edvard Beneš a další. V publikaci jsou často citovány názory těchto význačných rodáků.

Je též vhodné připomenout universálně platný verš který napsal J. W. Goethe: „Své bohy ctít kdo nechce jít, ten jen v porobě chce žíti.“

Duše národa a český jazyk

Vždy se našli amatéři, kariéristé a přisluhovači cizích pohledů na české dějiny. Například za německé okupace se hledaly německé kořeny u mnohých význačných Čechů. Naštěstí změny zatím nikdo nehledá v české kultuře, proto zde nepřipomínám hudební velikány Bedřicha Smetanu, Antonína Dvořáka nebo Leoše Janáčka.

Zvláštní kapitola je věnována českému jazyku, který je vytvořen s mimořádnou logikou a schopnostmi u jiných jazyků neznámých, je to duše národa. Karel Čapek napsal: „Česká řeči, jazyku z nejbohatších všemi významy a odstíny, řeči nejdokonalejší, nejcitlivější ze všech řečí, které znám nebo jsem jen slyšel mluvit. Tisíciletá minulost protéká každým českým slovem.“ Podobně se vyjadřují i Pavel Eisner nebo Bohumil Hrabal, velký ctitel češtiny. Češtinu nedostižně ovládali například Vladislav Vančura nebo Jaroslav Hašek.

Poslední kapitola se věnuje rozvoji inteligence a proč je nutné udržet dosavadní výukový znalostní školský systém, aby ze škol vycházeli vzdělaní a inteligentních řešení schopní žáci.

Tomáš Syrovátka