Jazyky mi nikdy nešly, ani němčina mne nezaujala. Dnes vím, že stále opakovaný slogan učitelky Procházkové,  " kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem," je pancéřově pravdivý. Na zahraniční dovolené je to paráda, když víte, co vám vysvětluje plavčík před černou vlajkou a v případě přepadení můžete drzounovi  v roušce naznačit, že nejste milionář, ale zachovalý turista z Ústí nad Labem. Zrovna nedávno jsem dostal v parku jazykovou lekci.

S kamarádem jsme probírali na lavičce zdravotní stav republiky a najednou se před námi objevil hošík na malém kole. Hlasitě na nás pokřikoval nějaká anglická slovíčka a čekal pochvalu. Vůbec jsme mu nerozuměli. Doprovázející maminka plnila roli tlumočnice.  " Mám kolo, je červené, jmenuji se jako ten fotbalista, Toník." Prý je mu šest let, v září půjde do školy. Na chvilku jsem si připadal jako pan Nárožný, když v jedné pohádce o popleteném čertovi tvrdil králi, že jej mladý chasník zesměšnil. Panečku, to nás ještě čekají věci.