Podle legendy vděčí Korsika za své jméno příběhu, v němž se urostlý mladík Corpus zamiloval do krásné dívky jménem Sico, vnučky zakladatele bájného Kartága, mocné Dído. Ta však lásce nepřála, a tak Corpus unesl svoji vyvolenou na daleký a zelený ostrov a nazval ho spojením obou jmen, Corsica. Staří Řekové nazývali ostrov Kallisté, čili nejkrásnější. Připlouváme k ostrovu, který je součástí Francie a už z dálky se potvrzuje to, o čemž jsme byli informováni. Vítr fouká od západu, od Korsiky a cítíme tak vůni macchie, neprostupného kvetoucího divokého porostu, který pokrývá velkou část ostrova a vůně jeho květů je cítit na kilometry daleko. Náš 120 m dlouhý a 22 m široký trajekt společnosti Moby, konkrétně Moby Vincent pro 1600 pasažérů a 570 vozidel vplouvá do přístavu Bastia na východním pobřeží severní části ostrova.

 Hned po přistání se vydáváme napříč přes vyčnívající severní poloostrov -„prst“, na západní pobřeží do St. Florent. Jedeme i k janovské kdysi obranné věži Nouza a koupeme se ve vlnách na černé, ale oblázkové pláži. Janované podobných strážních věží postavili, když Korsiku vlastnili, na devadesát. Pak zastavujeme u románského kostelíka Saint Michel de Murato a soutěskou směřujeme do kempu pod nejvyšší horou ostrova Monte Cinto (2710 m). Slunce nemilosrdně žhne a večer přichází písečná bouře. Stany musíme dobře upevnit, aby vydržely poryvy větru. Stoupání na Mt. Cinto je dlouhé, ale absolvovat je „povinností“ návštěvníků. K chatě Ballone pod jiným charakteristickým vrcholem Paglia Orba (2525 m.) procházíme krásnou přírodou, po lese běhají polodivoká prasátka, která prý na jaře vyženou do lesů, ti se tam nažerou bukvic a domácí mají pak na zimu perfektní maso ke konzumaci. Vidíme i krahujce, oslíky a další zvířátka, obdivujeme skalní skupinu Cinque fratri (Pět bráchů). Kus cesty absolvujeme i po známé GR 20 (Grand Route), vysokohorské stezce vedoucí napříč Korsikou.

Přes průsmyk Col de Vergio, nejvyšší silniční místo ostrova (1412 m), kolem bílé sochy Krista a pak přes mosty, přes něž musí náš nový bus opatrně, klesáme do kempu v přístavu Porto. Míjíme prostřílené nebo zabarvené francouzské ukazatele směru (jsou všude dvojjazyčné – ty korsičtinou zůstávají neporušené) a rázem jsme u další věže Janovanů v Portu. Překrásný večer se zapadajícím sluncem nad mořem. Další den projíždíme pomalu, autobus nás vždy vysadí a my jdeme kus cesty za ním, červenými pobřežními skalami Callanché. Nádhera. A stejná pak, když se blížíme k Napoleonovu rodišti a hlavnímu městu ostrova do Ajjacia. Fotografujeme několik zátok západního pobřeží nad Ajjaciem.

To žije z kultu svého slavného rodáka. Hlavní třída se jmenuje Bonaparte, hotel zdobí název Napoleon a snad každá socha, na kterou ve městě narazíme, patří jeho památce. Jednou jako hrdý císař na koni, obklopen svými čtyřmi bratry, podruhé coby konzul, třímající v ruce kormidlo ve společnosti impozantních lvů či je libo Napoleona v třírohém klobouku s jeho charakteristickou pózou? Navštívíme i jeho rodný dům. Jak známo, Napoleon proslul malou postavou a obrovskou ctižádostí. V době své největší slávy ovládal přímo, či zprostředkovaně, 62 ze 167 milionů obyvatel tehdejší Evropy. Byl to pragmatik, podle pamětníků někdy až cynický. Hnací silou mu bylo krédo, které sám vyslovil:“Úspěch je na světě to nejvýmluvnější.“ Nakonec ale prohrál – u Waterloo. Především ale rozmetal starou Evropu, když snaha o její ovládnutí a snad i světa, jej zničila.

Nastoupila nová moderní dravá Evropa suverénních národů. Právě v nedávných květnových dnech u příležitosti jeho 200. úmrtí položil na rozdíl od řady minulých prezidentů, kteří se zdráhali vzdát hold jedné z nejkontroverznějších postav francouzské historie, který byl podle některých vojenským géniem, modernizátorem a národním hrdinou a druzí ho mají za imperialistu, válečného štváče a zotročitele, francouzský prezident Macron věnec ke hrobce tohoto rozporuplného vojevůdce a panovníka, který rozšířil francouzské impérium po celé Evropě se slovy, že k dějinám je potřeba postavit se čelem.

 Již od dávné minulosti byla Korsika středem zájmu jiných národů, které ji chtěly dobýt a ovládnout. V prehistorii byl ostrov obydlen někdy v sedmém tisíciletí před Kristem. Výměnný obchod se začal rozvíjet v době železné, jedním z kmenů zde žijících byl i kmen Corsi. V období antiky byl učiněn první pokus o zotročení ostrova Phocény z Malé Asie. Ostrov zůstával pod řeckým vlivem, přestože se zde usadili Etruskové a Syrakusané. Pak začala romanizace ostrova.

Po úpadku římské říše ovládli ostrov různé národy, v 9. století pak Mauři, ale jen pobřežní část, když původní obyvatelstvo se uchýlilo do hor. Nájezdníci plundrovali ostrov a odvlékali obyvatele do otroctví. V roce 1077 vznikla tzv. Pisánská Korsika a všechna práva převzal biskup z Pisy. Na ostrov se vrátil mír a pořádek. Po námořní bitvě u

Meloria v roce 1284 se Korsika dostala na dlouhých pět set let pod janovskou správu. Janované neustále bojovali s hrdými Korsičany. O Korsiku se začala zajímat i Francie. Ale Korsičanům se podařilo v roce 1735 vyhlásit nezávislost země, ale Janované požádali o vojenskou pomoc Francii a ujali se znovu moci nad ostrovem. Boj za nezávislost probíhal i nadále. Jeho nejuznávanějším bojovníkem byl Pasqual Paoli. V roce 1768 připadl ostrov Francii. Snaha osamostatnit se trvá do dneška. A to politicky – konají se referenda, ale i jinak, o čemž svědčí prostřílené směrovky u silnic, začerněné francouzské názvy. Korsika je jednou z nejchudších a nejvíce dotovaných oblastí Francie. Jedno z posledních referend o spojení dvou departementů, na které je ostrov rozdělen v jeden celek, dopadlo 51% odmítnutím změny. Paradoxem je, že snahy o větší uvolnění centralistické státní správy začínají právě zde – v rodišti Napoleona, který budování přísně centralizovaného státu dovršil.

 Jedeme do Filitosy, unikátního místa megalitické kultury, kde se nacházejí 4 a půl tisíce let staré menhiry, a kde jsou zde žulové stély naznačující zjednodušené lidské postavy. Ty v roce 1840 objevil spisovatel Merimé. Další den následuje asi dvacetikilometrová túra podél pobřeží zálivu u města Propriano, jdeme bosí pískem i mořskou pobřežní vodou a je nám dobře. V následujícím dni nás čeká prý nejkorsičtější město ostrova – Sarténe. Zde vendeta, krevní msta, měla své místo nejdéle. Domy připomínají hrady s vchodem vysoko nad terénem. Slavnost Catenacciu, neboli procesí Velkého kajícníka, je dodnes symbolem korsické vendety. Prodíráme se uzounkými uličkami Sarténe, kde na Velký pátek plápolají v oknech svíčky a z kostela vychází za doprovodu kněží a zpěvu věřících kajícník v rudé kápi obtěžkaný velkým křížem vážícím 33 kg. Na bosých nohách má zavěšené mohutné řetězy. Začíná svou pouť městem, aby připomněl památku zemřelých i zbytečnost nepřátelství dvou rodů podpořené vražděním, trvajícím téměř třicet let. My jsme zde v době probíhajícího referenda o osamostatnění Korsiky. Všude vlajky, shluky lidí, diskuze, přemlouvání – celkový výsledek je těsný. Pro odtržení od Francie 48,40, zůstat 51,60. Nic se nemění!

 

Vyrážíme daleko do hor do oblasti Bavella, ležící opět na vysokohorské trase GR 20. Oblast „střeží“ socha panny Marie Sněžné. Nejdříve putujeme ke skalnímu oknu s názvem Trou de la bombe (Díra od bomby), ke němuž je poměrně krkolomný výstup a pak na vrchol Punte Velaco („jen“ 1483 m ale zhruba od nuly). No a pak nás už čeká nádherné Bonifacio. Město ležící na jižní špici ostrova, odkud odplouvají lodě na italskou Sardinii, kterou vidíme v dáli za mořem. Dostali jsme se sem zajímavou krajinou plnou korkových dubů, z nichž se odebírá kůra stále ještě na zátky či podlahy.

Bonifacio, nejkrásnější město Korsiky, se nachází na vápencových útvarech, vysokých až 80 m. Bylo založeno již v 9. století a díky svému umístění nebylo nikdy dobyto. Procházíme uličkami starého města, vystupujeme od moře vzhůru po schodech aragonského krále, vytesaných do útesů španělskými vojáky při obléhání v 15. století, navštěvujeme působivý námořnický hřbitov . Projedeme se i lodí podél pobřeží, zajíždíme do jedné z jeskyň a pozorujeme nádherné město zespodu od mořské hladiny. Další den nás čeká cesta do Vizzavony, kde po noclehu na tábořišti absolvujeme celodenní pěší túru na vrchol Monte d´Oro (2389 m), který byl dlouho považován za nejvyšší horu Korsiky. A koupání v překrásných Anglických kaskádách (cascade angletere), to je teprve něco.

 

Dopoledne si prohlédneme starobylé město Corte, centrum korsického boje za nezávislost, který trvá, v různých letech s různou intensitou, dodnes. Je zde pevnost z 11. století, druhá pevnost zvaná Orlí hnízdo z 15. století a zajímavé uličky starého města a socha významného rodáka Pascala Paoliho, jehož jméno nese místní univerzita. Odtud směřujeme zprvu do románské katedrály svaté Marie z 12. století a pak do vinařství v Aporii s možností zajímavých nákupů. Já kupuji Réserve du President ročník 2001 rouge a pak nás už vítá nikoli přírodní, ale příměstský kemp San Damiano u přístavu Bastia.

Přítel Vláďa kupuje ještě tradiční francouzský Pastis, který se dolévá vodou, já ale ty francouzský tekutý pendreky mít nemusím. Prohlížíme si Bastii, největší přístav a druhé největší město Korsiky, do konce 18. století její hlavní město a sídlo janovských guvernérů. Na náměstí St. Nicola vidíme bronzovou sochu Napoleona, zajímavé jsou hradby z 15. století a pevnost Janovanů, kostel St. Jean Baptiste nad starým přístavem, guvernérský palác a další kostely. Odplouváme opět s Moby Dickem, naši pouť končíme v podvečerní italské Pise, které to tu kdysi patřilo a pak už přes Rakousko domů.

Ervín Dostálek