Mimo tyto řady leží největší kameny které byly pojmenovány Pegas a Gibon. Nelze určit zda jsou na svém původním místě. Odstup mezi řadami není pravidelný, ale je od 10 do 20 metrů.

Tato soustava se liší od jakýchkoliv jiných staveb které známe. Řady kamenů běží od jedné hrany návrší k druhé hraně ve směru severojižním. O smyslu řad jsou různé zcela odlišné doměnky, ale bez sebemenšího reálného opodstatnění. Jde o ohraničení polí, ale proč by byla tak úzká? Nebo jde o závodní dráhy, ale jaké a proč zde?

Možná je i další úvaha, ale též asi nedoložitelná. Na horním konci Kounova je křižovatka kde jsou směrovky Louny 19 km, Žatec 21 km, do Rakovníka je to 17 km. Jsme zde uprostřed vzdáleností těchto měst. Shodou okolností od Kounova k Lounům a k Žatci a k Rakovníku tečou potoky. Z těchto tří měst také vycházejí železniční tratě a ty se u Kounova setkávají. Kounov má tedy centrální umístění a na návrší nad ním jsou ohraničené pruhy země.

Zdroj: Youtube

Kounovské kamenné řady  Zdroj: Obec Kounov/Vaše IDVIDEO

Kdo se zde řadil a vytvořil tyto kamenné řady, že dnes o tom nemáme zprávy. Bylo to vojsko. Husité měli několik center působení, vlivu a shromažďování. Byli radikální Táborité, umírnění Pražané, Východočeši kolem Hradce Králové, kteří byli později svou ukázněností nejbližší Janu Žižkovi a po jeho smrti si říkali Sirotci, a poslední skupina husitů byl městský svaz Žatec, Louny, Slaný. Tato husitská centra měla mezi sebou ideologické sváry ve výkladu a uplatňování Písma Svatého. Shodovali se na přijímání svátosti Boží pod obojí způsobou.

Dosavadní a jediné přijímání bylo katolické, kdy věřící dostali hostii a jen kněz postavený symbolicky výše přijímal i víno neboli symbolicky krev Boží. Husité ale vycházeli z učení Ježíše Krista, z poslední večeře páně, kde Ježíš podával všem víno a chléb a pravil: „toto dělejte na mou památku“. Bible byla pro středověkého člověka zdrojem informací a vzorem. Husité věřili v Nový Zákon, v evangelia, v učení Krista Spasitele. Věřili, že ve svátosti oltářní je Kristus přítomen a kdo nepřijímá podobojí nedosáhne po smrti spasení.

Spory mezi jednotlivými skupinami husitů byly takové, že Žižka chtěl napadnout a vypálit Prahu. Všechny spory ale musely skončit, když se do Čech blížila křížová výprava za účelem vyhubit české kacíře. Potom se všichni sjednotili a shromáždili na obranu. Je zcela možné že na rovině nad Kounovem se scházelo husitské vojsko, které mělo své velitele a představovalo svaz husitských měst Žatec, Louny, Slaný a okolí těchto měst a možná i z Rakovnicka.

Menhir v Drahomyšli
Cesta za tajemnem a menhiry

Jednotlivé oddíly husitů byly často napadány protihusitskou šlechtou. Jejich rychlé sjednocení bylo proto důležité z hlediska jejich obrany. Zažil to i Jan Žižka. Při přesunu s houfem husitů byl dvakrát přepaden vojskem katolických pánů, kteří měli výraznou početní převahu a byli si jisti vítězstvím. Bylo to u Sudoměře a u Malešova. V obou případech Žižka zvítězil, protože se včas zorientoval a využil terén. Protivník bezhlavě vstoupil do terénní pasti, kde početní převaha neplatila.

Na rovinu nad Kounovem přijížděly jednotlivé proudy husitů, houfy a skupiny vozů s proviantem, zbraněmi a s lidmi. Zastavovali se v řadách vedle sebe a domlouvali se. Řady kamenů mohly oddělovat jednotlivé účastníky, kteří se znali a nejlépe spolupracovali a měli mezi sebou největší vzájemné vazby. Tuto teorii mohou podpořit také další jednotlivosti, například šířka jednotlivých pruhů země mezi kameny. Čtyři nejširší pruhy jsou právě uprostřed Kounovských řad. Neboli uprostřed těchto řad koní a vozů mělo místo a utábořilo se velení vojska, jak bývá zvykem.

U Kounovských řad byly zjištěny stopy mnoha ohňů, jak udává Václev Cílek v knížce Kameny a hvězdy.

Archeologové se v roce 1976 snažili datovat vznik Kounovských řad. Zjistili četné nálezy popelových vrstev v sondách kolem kamenů. Byla zde nalezena i dočervena vypálená hlína následkem vysokého žáru. Vysvětlení spatřují, že jde o následek žďáření lesa. Pravděpodobněji lze předpokládat, že jde o pozůstatky mnoha ohňů, které provázely opakované soustřeďování a pobyt husitského vojska. Každé vojsko potřebuje cvičiště a secvičení, zvláště jde-li o občasné seskupení vojska. Wikipedie udává: Husité převyšovali křižáky svou organisovaností, morálkou a jednotou vedení. To byl jeden z důvodů, proč více než 100 000 křižáků uteklo z bojiště před 40 000 husitů u Domažlic.

Ve Slaném v lesoparku nad nemocnicí je náš největší menhir vysoký 4,2 metru. Kámen velmi pracně přivezli slánští sokolové v roce 1932 od dva kilometry vzdálené obce Dolín, kde ležel v polích.
Město Slaný je obklopeno mnoha menhiry a tím je doložena jeho dávná minulost

Další podporu teorie představuje složení kounovských kamenů. Jde o křemence. Tyto křemence se ale údajně v blízkém  okolí Kounovských řad nevyskytují, musely sem být dovezeny z okolních údolí a byly v okolí vysbírány. Možná že tyto kameny byly vhodné pro výrobu koulí do houfnic a do děl. Husité byli první v taktice vojenství, když začali palné zbraně používat masově a soustředěně. Soustředěnou palbou z vozové hradby likvidovali útok těžké jízdy. Od husitů jsou celosvětově převzaty názvy, pistole-píšťala, tenká přenosná hlaveň a dělo houfnice. Tento způsob boje postupně vytlačil těžkou feudální jízdu z bojiště.

Podle dobových zpráv byla převaha Němců v bitvě u Ústí nad Labem až trojnásobná a byli si jisti vítězstvím. Proto zaútočili 16. 6. 1426 všemi silami proti středu husitské vozové hradby. Zde se na ně spustila strašlivá kanonáda z palných zbraní, která v jejich řadách způsobila zmatek. Prokop Holý správně předpokládal, že Němci vzhledem k početní převaze vrhnou všechny síly do jediného masivního útoku na střed a byl na to připraven. Zbytek německé armády u Ústí opustila vůle dále bojovat a dali se na útěk. Nevyplatilo se jim, že před bitvou odmítli dohodu o raněných.

Křemenec je tvrdý, pevný, houževnatý, ale opracovatelný. Husité používali též velké praky, které natahovali koně. Těmito se házely velké kameny při dobývání hradeb.

Ke Kounovským řadám byly v minulosti křemence přivezeny, a to samozřejmě na vozech tažených koňmi. Musel by to být opakovaný příjezd mnoha koní s mnoha vozy. To může připomínat zdejší opakované soustřeďování husitského vojska z okolí. Seřazené obranné vozy vytvořily husitům hradbu a bojovník na voze se dobře vyrovnal jezdci na koni, byl částečně chráněný, a nad pěšákem měl převahu.

Husité byli původně sedláci, uměli používat zemědělské nářadí, které nyní po úpravě používali v boji. Uměli opracovávat a převážet kámen, byl to tehdy základní stavební materiál. Jednotlivé složky vojska se musí před bojem zorganizovat, musí mít své zodpovědné velitele, pojmenovat se, aby se v boji mohly řídit rozkazy k manévrování. Velení musí mít přehled o síle a výzbroji jednotlivých složek, jejich kvalitě a disciplíně. Základem je kázeň a domluva v předávání rozkazů. Proto je důležité takovéto shromaždiště vojska. Husitské vojsko bylo podporováno zemědělským obyvatelstvem, které v husitech spatřovalo vlastní obranu. Ve vojsku se musí vytvořit a dodržovat pořádek, musí na tom být všeobecný zájem. Víme to už ze Švejka, jak praví nadporučík Lukáš: „Nyní vám chybí knoflík, příště si nevyčistíte flintu, trestám vás pro vaši spásu“. Zvláště slabší vojsko se pořádkem utvrzuje o svých možnostech.

Pořádek ale vyžaduje práci. Husité tedy nebyli líní během příjezdu přivézt i kameny a ty vhodně opracovat. Vše trvá déle, ale je to užitečné. Od toho vzniklo úsloví o dlouhé přípravě „Chystá se jako chudý král do boje“. Husité zřejmě pořádek uznávali a neměli ve zvyku se povyšovat, protože pevná víra v Boží pomoc to nepotřebuje. Vojsko bez organizace a velení nemá smysl. Jednotlivé houfy se samostatně nemohly cítit bezpečně, ale zde po sjednocení a zorganizování již vznikla významná síla, která všem zajišťovala větší bezpečí. Celá tato vojenská sešlost následně již mohla zamířit ke spojení s dalšími husitskými svazy - s Tábority, s Pražany, se Sirotky a ke střetnutí s křižáky, k Domažlicím, k Tachovu, k Ústí nad Labem, k Praze, na Vysočinu nebo do Uher.

Shromaždiště bylo na výhodném návrší, které je lépe hájitelné, skryté v kopcích a lesích. Do většiny stran jsou prudké svahy, ale ojedinělé cesty na návrší vedou. Je prokázáno, že oblast kolem Kounovských řad byla opakovaně odlesňována. Je zde i pramen vody, v minulosti zde bylo údajně pramenů více. Nad pramenem nedaleko kamenných řad byla vystavěna kaple sv. Vojtěcha.

U obce Klobuky stojí na poli tři a půl metru vysoký menhir. Zkamenělý pastýř láká zájemce o tajemno.
Tipy na tajemné výlety: Kamenný pastýř u Klobuk nebo chrám v Panenském Týnci

Husitské války trvaly sedmnáct let, a tak shromaždiště bylo opakovaně využíváno. Takováto teorie je možná, i když zatím nedokazatelná. Jsou zde i další místa s kamennými řadami, která se nalézají v přímém směru mezi Žatcem a Kounovem. První kamenné řady od Žatce jsou vzdálené 6 kilometrů nad obcí Kluček. Z žatecké roviny zde vystupuje první návrší vrchoviny Džbán a na něm zcela shodně jako u Kounova jsou kamenné řady. Tedy vojsko se po cestě od Žatce ke Kounovu ještě scházelo a řadilo na dosud existujících kamenných řadách.

Okolí Žatce bylo asi vždy hustě osídleno zemědělským obyvatelstvem, protože zde v okolí Ohře je úrodná půda a vysoká hladina spodní vody, a tak tato oblast se nazývala Malý Egypt. Dnes se zde pěstuje nejlepší chmel. Oblast byla zřejmě dobrým zdrojem většího počtu husitských bojovníků.

Vojsko jistě nemá zájem zanechávat zprávy a stopy, proto zde nejsou žádné zvláštní připomínky k významu řad. Bylo zde skryté a přitom dobře hájitelné místo pro spojení jednotlivých složek vojska.

Husité byli Boží bojovníci a bojovali za pravdu Boží. Tehdy byli tři papežové, kteří proti sobě bojovali, a tak se křesťané vzájemně vraždili, ohromné bohatství a moc církve, prodávání odpustků k zahlazení hříchů, to vše neodpovídalo představám o učení Ježíše Krista. Tak to možná vysvětlovali husitští kněží a proto husité papeže a papežence považovali za vetřelce na zemi, kteří přinášejí zkázu lidstva. Chtěli nápravu světa, bez které předpokládali konec světa a Boží soud. Stejně jako Jan Hus věřili jen v učení Ježíše Krista a součastně podle Jana Husa hledali pravdu a chtěli ji bránit.

Husité do okolních zemí posílali husitské manifesty kde vysvětlovali, že prosazují pravdu Boží, učení Krista Spasitele, proti falešnému vedení církve a válka že jim byla vnucena. Něco takového katolická církev nemohla připustit. Chtěla udržet platnost svých starých a nových dogmat. Proto do Čech vyslala postupně pět křížových výprav, které měly vyhubit české kacíře a na český trůn dosadit císaře Zikmunda. Na rozdíl od jednotlivých předchozích církevních reformátorů nyní zde bylo lidové, nebo spíše celozemské hnutí a to mohlo přinést změnu v myšlení v nejširším rozsahu. Jan Hus na koncilu v Kostnici tvrdil - když mně dokážete, že jsem hlásal a psal v rozporu s učením Ježíše Krista, tak odvolám své učení.

Roku 1415 byl koncilu v Kostnici odeslán z Čech „Stížný list proti upálení Mistra Jana Husa“. List podepsalo a připojilo své pečetě 452 českých a moravských šlechticů, kteří upálení považují za urážku celé země. Koncil odpověděl, že všichni jsou kacíři. Začátkem jara 1420 vyhlásil papež Martin V. první křižáckou výpravu proti kacířským Čechám. Až 50 000 žoldnéřů vedl císař Zikmund. Protože nezvítězil v první bitvě před Prahou na Vítkově, rozhodl se odtáhnout. Údajně s vojskem které měl a za přítomnosti husitů nemohl Prahu obléhat. Poslední pátá křižácká výprava s cílem vyhubit české kacíře vedená kardinálem Cesarinim skončila katastrofálním útěkem více než stotisícového křižáckého vojska z bitvy u Domažlic. Nebyli zde připraveni na překvapivě rychlý příchod 40 000 husitů.

Koncil v Basileji byl zprávou o drtivé porážce páté křížové výpravy naprosto zděšen, kardinál stěží unikl zajetí. Koncil změnil taktiku a pozval husity k jednání. Slavnostně uvítal husitskou delegaci vedenou Prokopem Holým. Koncil zde uznal čtyři artikuly (články) pražské. Například husité už nebyli kacíři. S výsledkem jednání mezi husity a katolickou církví v Basileji souhlasila šlechta a měšťané a nesouhlasili radikální husité. To vedlo k bitvě u Lipan. Následní papežové ale předchozí rozhodnutí zrušili, a tak mohli dát českého krále Jiřího z Poděbrad do klatby.

Kniha Jak jsem hledal a bránil historii od Tomáše SyrovátkyZdroj: reprofoto Orego productionText je částí publikace Jak jsem hledal a bránil historii od Tomáše Syrovátky. Knihu vydal v roce 2023 Orego production a stále je k zakoupení.

Husitské války trvaly sedmnáct let do roku 1436. Těchto sedmnáct let v zemi vládli husité, Jan Žižka a později Prokop Holý. Jan Žižka roku 1423 napsal „Polní řád“ pro vojsko. Byl geniální husitský vojevůdce a politik. Jediný význačný vojevůdce, který v bitvě nikdy nebyl poražen. Uměl spojit výhody jednotlivých druhů vojsk, pěchoty, jízdy, dělostřelectva a palných zbraní s jedinečnou strategií, kterou nalezl v terénu. Byl ale také nekompromisní z hlediska nutné kázně ve vojsku a tvrdě likvidoval husitské náboženské úchylky a blouznivce, například v okolí husitského Tábora. Věřil, že přijde Boží soud.

Zde na zemi vše viděl realisticky a snažil se zvítězit a porazit antikrista. Přes své válečné úspěchy se nijak neobohatil. Nedal se podplatit, majetek pro něho neznamenal nic. Jediným jeho ziskem byl hrádek u Litoměřic, zvaný Kalich. Roku 1485 byla poprvé v evropské historii narušena pozice římské církve díky husitům, protože se v Čechách dohodli husité a katolíci na vzniku kališnické církve a omezení politické moci církve. Tomuto rozhodnutí předcházela neúspěšná zahraniční intervence do Čech, další křížová výprava, vyvolaná papežem a vedená uherským Králem Matyášem Korvínem.

Až sto let po Husovi se podařilo Martinu Lutherovi, který navázal na dřívější snahy o reformu v římskokatolické církvi to, že svou reformou prosadil vznik další církve, takzvané evangelické, bez papeže a církevních dogmat.

Svět se mohl volněji vyvíjet. Církev katolická si ještě dlouho držela svá dogmata. Například proč musí být Země placatá a nemůže být kulatá? Protože to tak řekl svatý Augustin.

Když se do Čech blížila křížová výprava vedená císařem Zikmundem nebo papežským legátem, tak se už stejně bojovat muselo. Neboli Kounovské kamenné řady jsou pozůstatek vojenského tábora a vojenského seřadiště. A když je uprostřed tří měst, tak souvisí s vojskem z těchto měst. A to byli naposledy Husité.

Menhiry na Kladensku.
Menhiry mohou být nejstarší památky na dobu, kdy přišli první Slované

Husitské vojsko mělo centra soustřeďování v městech Tábor, Praha, Hradec Králové a zde je chránily hradby. Městský svaz Žatec, Louny, a okolí si nalezl ukryté centrum soustřeďování uprostřed své oblasti, na návrší u Kounova. Řady jdou od jednoho prudkého svahu k druhému a takto bylo vojenské soustřeďování ze dvou protilehlých stran chráněno. Dva největší kameny tady leží mimo uměle vzniklé kamenné řady, a tak asi k řadám nepatří. I některé další velké kameny zde už pravděpodobně dříve byly. Menší, přivezené kameny zde mohly být předem opracovávány pro házení velkým prakem při dobývání hradeb nebo na koule pro střelbu do houfnic a děl.

Dřívější průzkumy dokládají, že zdejší kameny jsou podložené drobnými kameny, to by mohlo podpořit uvedenou teorii. Je to snaha zastírat zdejší činnost, opracovávání kamenů, aby nebyla nalezena nepovolanými. Husité předpokládali, že se zde budou opět příště scházet. Střelivo si vojsko jistě veze s sebou a zdroj si musí někde včas obstarat. Vézt děla bez nábojů do nejasné budoucnosti by nebylo prozíravé.

Husitská doba přinesla počeštění měst a území protože zde usídlení Němci se přiklonili k papežovi. Došlo ale k velkým hospodářským ztrátám, pole ležela ladem, a došlo k výraznému úbytku obyvatelstva. Významný český historik Josef Pekař napsal: „Husitství bylo nejčistším povstáním národa k svatému životu, nejvyšším pokusem o realisaci křesťanství.“

Husitská víra v Boha byla v kontrastu se zkaženým vedením tehdejší církve tří papežů, kteří spolu válčili, prodávali odpustky a hromadili majetek. Husité byli přesvědčeni, že jsou Boží bojovníci proti antikristovi. Díky své víře a mimořádným válečnickým schopnostem Jana Žižky a Prokopa Holého Velikého, který byl katolickým knězem, zahnali pět křižáckých vojenských výprav. Uchránili českou zem před vyvražděním, vypálením a vyrabováním papežovými žoldáky, kteří dostali za úkol vyhubit české kacíře. I dnes jim ještě musíme být vděčni.

Tomáš Syrovátka