V 9,30 hodin jsem se svými studenty autobusem dorazil do Žatce. Podívali jsme se obdivně na opravovanou synagogu a zamířili na Náměstí Svobody. Na jeho ploše před radnicí zrovna skotačili školáci pod vedením DJ. Měli jsme sraz u fontány a k mému překvapení se tu sešlo devadesát studentů z lounského gymnázia. Z žateckého gymnázia nedorazil nikdo…. Každý ze studentů si přinesl kolíček na prádlo a kousek kartonu, pak si vybral jedno jméno ze seznamu obětí Postoloprtského a Žateckého řádění československé armády (nejčastěji podle prvního písmene svého příjmení). Někdy převážilo i racionální rozhodnutí – šest studentů šlo pod svým vlastním příjmením (někteří s tušením, že jdou i za své předky, za svou rodinu). Asi deset dětí bylo přímo z Postoloprt. Sám jsem šel za manželé Zuckerovi(Anton a Antonie), kteří spáchali v zoufalství sebevraždu. Před odchodem byla připomenuta podstata Postoloprtského případu s tím, že se jedná o místo s největším počtem poválečných civilních obětí, tedy v době míru, že strůjcem byla československá armáda pod patronací sovětské tajné služby a navíc „hecována“ proklamacemi předních československých politiků. 

close Připomínkový pochod Žatec-Stekník-Postoloprty. info Zdroj: Archiv zoom_in Připomínkový pochod Žatec-Stekník-Postoloprty.

Šli jsme přibližně po trase, kterou byli „žatečtí“ v červnu 1945 do Postoloprt vedeni, nejprve muži a pak i ženy. Cestou jsme míjeli pomník vděku Edvardu Benešovi a pomník volyňským samopalníkům. Ó, jak jsou paradoxní československé dějiny!  Po sedmi kilometrech pochodu byla první delší zastávka na zámku Stekníku. Když jsme se blížili k zámku, teprve jsem si uvědomil kolik nás je a že jdou v tom horko samí mladí lidé se čtyřmi kantory. To bylo příjemné zjištění-nikdo totiž nereptal. Na Stekníku nás uvítala paní kastelánka Jana Zajíčková, která nám z novodobé historie zámku připomněla i pálení dokumentů STB bývalým zaměstnancem zámku v devadesátých letech 20. století. Naše cesta pokračovala přes Hradiště, Lišany do Levonické bažantnice. U Kříže z května 2010 bylo připomenuto jeho vztyčení jako příklad „občanské neposlušnosti“ s oficiálním připomenutím na postoloprtském hřbitově. Studentům bylo zdůrazněna myšlenka „mementa mori“(místo dvou odhalených hrobů s více než 400 oběťmi) a „genia loci“. Studentům byl vysvětlen pojem „democida“ a nastíněn životní příběh JUDr. Bohumíra Bunži.  

Další zastávkou bylo prázdné místo po postoloprtských kasárnách. Zde byl připomenut hromadný hrob ve výkopu za školou a další již ztracené lokality bývalého školního hřiště, kasárenské zahrady a jímky a zejména místo poprav a mučení. Připomenuto bylo i to, že zbouráním kasáren byla likvidována nejen historická paměť místa poválečná, nýbrž i stopa po protinapoleonských dragounských kasárnách z roku 1813, místa, kde se chovali nejlepší vojenské koně Rakouského mocnářství a Československé republiky, místa, kde se konaly jedny z nejtěžších jezdeckých vojenských soutěží. Pokračovali jsme přes Postoloprty a dráhu do postoloprtské bažantnice, kde se během války nacházel u hřiště tábor pro židovské míšence. Ten po válce posloužil k likvidaci a mučení německého obyvatelstva, zejména z Postoloprt a okolí, československou armádou a místními nadšenci. Se svolením Lesů České republiky jsme pak vztyčili připomínkovou plechovou smaltovou desku („jako hraničník mezi Sudety a Protektorátem“)  s připomínkou židovského a německého tábora.

Když jsme se rozcházeli, zjistili jsme, že někteří studenti pověsili na větev naproti vztyčené pamětní desce své ceduličky se jmény těch, za které šli. Pověsil jsem tam i tu svou. Moc děkuji panu učiteli Zdeňkovi Zákutnému za podporu(vyhlásil tento připomínkový pochod za každoroční akci) i všem zúčastněným studentům a nejvíce si vážím toho, že s námi šlo deset studentů z Postoloprt. To je pro mne ta nejlepší cesta ke katarzi.  

Petr Zemánek