Historie totiž poukazuje na to, že není takzvaných tlustých čar za minulostí, a že bez upřímné snahy pravdivě pojmenovat negativní jevy, jenž jsou součástí naší existence nám minulé a špatné časy stále a znovu vyplouvají na povrch jak dávní kostlivci ze staré skříně. Člověk pak bez ponaučení opakuje stále stejné chyby.

Vždy, když se odehrávala válka, snažil se nepřítel dosáhnout převahy tím, že olupoval nepřátelskou zemi a vraždil její obyvatele. Pokud je však chtěl co nejvíce ponížit, vypaloval a ničil jejich svatyně. Rovněž i u nás po roce 1945 proběhla válka se všemi svými důsledky. Byla to válka totalitní moci proti všem nepohodlným.

Mnoho lidí bylo ze svých vlastních domovů z nově osídleného pohraničí vyhnáno, mnoho jich bylo zavřeno v pracovních lágrech, nezanedbatelné množství nešťastníků bylo neprávem potupným způsobem popraveno. Brutálně bylo rozbořeno několik desítek městeček a vesnic a mnoho stovek kostelů a kaplí.

Synagoga v Žatci
Násilí, devastace, ale i naděje do budoucna. To je příběh synagogy v Žatci

V takových válkách ale není vítězů, jen my všichni jsme poražení. Naše ztráty jsou veliké a výstava sčítá to, oč jsme ochuzeni na poli uměleckého bohatství našich (nejen) kostelů.

Výstava představuje pouze zničené kostely, nikoliv kaple. Tedy pouze stavby, jež obyvatelé považovali za veliké a významné. Jaká je tedy tato přesmutná bilance? Asi 20 procent kostelů zničených na území České republiky připadá na západočeský region - na plzeňskou diecézi, z toho víc než jedna třetina na Karlovarsko. V přesných číslech je to 66 zcela zničených kostelů v plzeňské diecézi a z toho 24 v karlovarském vikariátu.

Ale tato bilance není konečná. Ničení kostelů pokračuje a bude pokračovat dál - okolo dalších tří desítek kostelů bude velmi rychle následovat své nešťastné předchůdce, pokud nezvítězí zdravý rozum a rychle nepřijde záchrana. Pak jsou ještě další kostely nevhodně užívané a tedy patrně odsouzené k zániku.

Den evropského dědictví v Žatci. Archivní foto
V Žatci se na víkend chystají Dny evropského dědictví. Ukáží život v památkách

Bezprostřední důvody zničení kostelů byly různé, i když měly mnohdy společný rys. Tím byl především odsun německého obyvatelstva a následné protináboženské tažení totalitní moci. Mapa zničených kostelů se totiž úplně přesně kryje s mapou osídlení Čech německy mluvícím obyvatelstvem. Na tomto území pak došlo k dvojímu vývoji - jednak bylo obyvatelstvo vyměněno a dosídleno z vnitrozemí nebo z východněji položených zemí - Haliče, Slovenska, Maďarska nebo Rumunska - nebo bylo zabráno vojskem pro příhraniční vojenské pásmo nebo vojenský výcvikový prostor. Například Hradiště, neoficiálně zvané Doupov nebo Slavkovský les.

V dosídlených částech pak došlo k přetržení sociální a kulturní kontinuity, noví obyvatelé se jen velmi těžce sžívali s novým prostředím do kterého byli mnozí násilně nastěhováni a na kostely nahlíželi jako na "zbytek" po Němcích.

Tito obyvatelé, až na některé výjimky, byli také náchylnější k podlehnutí tlaku totalitního vedení státu, které vyžadovalo zřeknutí se náboženského života a křesťanských tradic a tím i distancování od církevních staveb, které pak bez zájmu chátraly. Ve vojenských prostorech sloužily církevní památky jako nepřátelské terče v rámci vojenských cvičení.

Před záborem měla církev a památkové instituce velmi omezené možnosti odvézt umělecká díla z ohrožených kostelů, ale drtivá většina obrovského uměleckého bohatství byla s nevšední chutí řízně ničena, v lepším případě "pouze" rozkradena. Na druhou stranu je však spravedlivé říci, že po kolapsu totalitního režimu bylo mnoho kostelů zachráněno. Vždy jde o vložení práce a lásky do něčeho, co tvořilo život předků, co se stává trvalou hodnotou krajiny zvané domov.

Miroslav Ryska