„To nemůže být u nás,“ mysleli si mnozí.
Jenomže realita byla daleko tvrdší, syrovější a krutější. Zmizely části několika vesnic. Živel smetl domy, fabriky, školy, školky, lesy, úrodu. Zahynula i zvířata.
Tornádo si vzalo také to nejcennější – šest lidských životů.
Domy musí k zemi
Katastrofa změnila z minuty na minutu osudy tisíců lidí. Mnozí zůstali bez střechy nad hlavou.
Jedním z nich je Miroslav Trojan z Hrušek na Hodonínsku.
„Přišel jsem včera z nemocnice a našel tohle,“ ukazuje v sobotu rukou na poničený dům.
„To než opravím. To asi nezvládnu. Ale je to můj domov, narodil jsem se tady. Člověk jenom chodí a brečí,“ láme se mu hlas při pohledu na to, co z jeho domu zbylo.
Vtom přichází jeho dospělý syn.
„Tati, musíme ti něco říct. Tohle je statik, náš dům půjde k zemi,“ oznamuje mu.
V tuto chvíli cítím to ochromení, panu Miroslavovi se podlamují kolena.
„Byla by to černá díra na peníze, tohle byla poslední kapka. Nezbývá vám než dům strhnout a mít tak připravenou stavební parcelu,“ seznamuje ho statik Adam Kurdík s odborným stanoviskem.
„Tohle spravovat už nejde, to byla poslední kapka. Kdyby neulítla střecha, ještě by se to dalo. Ještě to vydrží, ale spravovat to, to ne. Vím, že je to pro vás nostalgie, ale vyšla by hodně draho. Zbořit, postavit znovu. Využijte toho, že tady je technika a lidi,“ promlouvá k němu statik, pro kterého oznámení podobné zprávy není za tento den první ani bohužel poslední.
„Co dělat, tak půjdeme dál,“ pokrčil rameny pan Mirek.
Pomoc přichází ze všech koutů republiky
Procházím dál Hruškami. Oproti pátečnímu večeru je tady živo jako v mraveništi. Celý pátek odklízeli místní následky neštěstí. Věděli však, že to sami nezvládnou. Nebylo jim řeči, po celodenním marném úsilí jim nezbývalo mnoho sil na to, aby byli sdílní.
Sobotní den je o poznání jiný. Jsou tady vojáci, stovky policistů, hasičů a záchranářů, kteří napínají síly ve svém úsilí pomoci.
A nejen to. Mezitím se napříč republikou zvedla obrovská vlna lidské solidarity. Lidé nezaváhali a začali posílat peníze na konta určená pro pomoc zasaženým oblastem. Během pár hodin jsou vybrané desítky milionů korun.
Hrušky, sobota 26. června 2021.
Lidé posílají také materiální pomoc či pomáhají přímo na místě. Dobrovolníci dorazili ze všech koutů České republiky - z Vysočiny, Plzně, Ostravy, Brna, Prahy, Ledče nad Sázavou, Zlína i Břeclavi a dalších koutů u nás, ale také ze Slovenska nebo Rakouska.
Většinou přijeli mladí lidé, dorazili ale i starší. Jako pan Zdeněk ze Závodu.
„Dohodli jsme se s chlapy u nás, vzali jsme auto a brzy ráno vyrazili. Někteří si vzali dovolenou. Prostě jsme tady a pomáháme, kde se dá,“ vysvětlil.
„Je to hrůza, tohle jsme nečekali,“ prohrábne si vlasy a rukou ukáže za sebe na místa, kde bývala ulice. Ta ale již není, jako by přestala existovat.
Chodníky jsou zavaleny obrovskými hromadami sutě a trosek, které bývaly ještě před pár dny domovy. Na vrcholu jedné z hromad zahlédnu dětské kolo a odrážedlo pro batolata.
Hrušky, sobota 26. června 2021.
Mezitím na zem dopadají další trosky z domů, které se dobrovolníci snaží odklidit. Všude po ulicích jezdí těžká technika a nákladní vozy, všude jsou lidé.
Na některých místech stojí jen štíty domů.
„Ta hromada je jen tady z přední části domu, tam nahoře na střeše stojí majitel. Není mu do řeči, jeho dům statici nechají zbourat,“ prozrazují mi dobrovolníci Pavel Radoš a Pavel Kopecký, kteří sem přijeli z Vysočiny.
„Dorazili jsme už včera večer, přespali u rybníka a od rána pomáháme,“ zmínili.
Cestou ze zcela rozmetané části Hrušek procházím kolem kostela. Tornádo nemělo slitování ani s Božím domem. Dominanta obce nemá věž ani zvonici. Jen o kousek dál je základní škola. I ta je poničená. O střechu přišla i hruškovská školka.
Jako po bombardování
Podobný zmar je vidět i o pár kilometrů dál v sousední obci Moravská Nová Ves. Komplikovaný je už příjezd, kdy kličkuji mezi nákladními auty a bagry. Proud přijíždějících vozidel mě unese až k místu katastrofy.
I tady to vypadá, jakoby by byla obec vybombardovaná. Střechy domů zmizely, štíty jsou jako po ostřelování.
Moravská Nová Ves, sobota 26. června 2021.
Poprvé za dva dny vidím psa. „Utekl před tím, zvířata to vycítí,“ povídá mi jeden z majitelů pejska.
Před kostelem je zničený kamenný kříž, střecha kostela je poničená. Auta leží na vysokých hromadách trosek, zničená a zmačkaná, jako by byla z papíru. Ale i sem dorazili na pomoc hasiči, dobrovolníci, policisté.
Ostatně policisté z celé republiky stojí u všech vjezdů do zasažených obcí.
„Musíte jet vlevo, dávejte na sebe pozor,“ nabádá mě jeden z nich. Další mi nabízí vodu. „Dáte si?“
Kolem prochází mladá dívka, která roznáší koláče. Usměje se na mě.
Ale to už stojím u malého okrového domku. Je vidět, že je poničený. Pod okny má velkou bílou plachtu, na které je nastříkáno růžovým sprejem číslo 234. Také on půjde k zemi. Zaujme mě, že má vyvěšenou českou národní vlajku. Malou, ale naši.
Hlavou mi proletí, že i když jsme malá země, máme v sobě velkou sílu.
Sílu pomoci ostatním v nouzi. Sílu semknout se, projevit solidaritu a účast s těmi, kteří to potřebují.
.
10
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
