Jenka začínal s fotbalem v šesti. Odmalička ho to táhlo do branky. „Vždycky jsem chtěl být brankář. Ve fotbale, hokejbale, házené. Nikdy jsem nehrál v poli. Od začátku přípravky až do teď jen brankář. Jen dvakrát mě trenér dal dopředu, z toho jednou jsem dal gól," vzpomíná. A dokonce si vybavuje, jak svou jedinou branku vstřelil. „Bylo to někdy ve starších žácích. Nebylo dost hráčů, tak jsem šel hrát. Rozhodl jsem zápas levou nohou, byla to střela zpoza šestnáctky. Byl jsem na tu branku pyšnej!"

Hrál za Litvínov, Most, Kopisty, Lom, Šluknov a Lenešice. „Fotbalem jsem žil. V osmnácti jsem si ale poranil meniskus a i vinou toho jsem pět let fotbal nehrál. V Šluknově jsem se ale k němu vrátil. Pomaličku jsem se do toho dostával, zase se to učil. Pomohlo mi, že jsem mohl trénovat s Louny, tam jsem si to hodně oživil, byla to dobrá zkušenost. Musím poděkovat panu Domeckému a celé lounské partě."

Nejlépe je Jenkovi v Lenešicích. Zažil s nimi postup z okresu, vzestup v krajských soutěžích. „Dařilo se nám, ale pak se nám zranili hráči. V létě jsme porazili v Korona Cupu Dobroměřice. S nimi je to vždy derby, tak to byla euforická výhra. V Lenešicích už se mnou nehraje Patrik Zomer, byl to střelec. Teď je v Chlumčanech a když mám hrát proti němu, tak je mi vždycky špatně. Nemám ho rád na hřišti, protože nevím, co od něho můžu čekat. Jinak je to můj kamarád, jeden z nejlepších!"

Kdyby měl Michael Jenka naopak jmenovat nejoblíbenějšího hráče, tak by nedokázal říct jen jednoho. „Mám rád celý tým, tu partu. Na téhle úrovni se fotbal dělá kvůli partě, posezení po zápase, nejen kvůli gólům a výhrám. Taky je normální, když někdo jde hrát přímo z diskotéky a je ještě piclej. A můžeš zažít zajímavý věci. Třeba když za nás nastoupil náš trenér Karel Kopřiva. Bylo to snad v Kryrech, prohrávali jsme 0:2. Neměli jsme hráče, tak šel na plac. A vyhráli jsme 3:2! To jsem fakt zíral."

V současné době lenešický gólman kyne. „Přibral jsem už tehdy, když byla žena těhotná. Asi pět kilo. Teď v covidu zase pět kilo. Takže jsem tlustej a nevím, jestli doskočím k tyči," usmívá se. „A taky se bojím, že může přijít nějaký zranění," dodává vážně. „Teď je mi 32, chtěl bych chytat do 40, ale nevím… Fotbal mám rád, udělám si na něj čas, i když je to někdy těžký. Manželka moc nechápe, že jsou tréninky, zápasy. Někdy je z toho hádka. Později bych chtěl být trenérem brankářů, mám prostě bránu rád. Ale je na to složitá licence, tak nevím, jestli to půjde, jestli to bude mít smysl. Uvidíme."

Ondřej Holl