Příjmení Štol neodmyslitelně patří do fotbalového klubu v Dobkovicích. Pět členů fotbalové rodiny se podílí na chodu klubu na Děčínsku, který kope krajskou I.B třídu. František Štol je předsedou, jeho dva synové se také podílí na chodu klubu. Vedoucím týmu a sekretářem je Petr Štol, trenérem je Zdeněk Štol, který má v hráčském kádru další dva potomky – Michala a staršího Radka.

„V Dobkovicích kroutím desátou sezonu a jsem tu prostě doma. Je to můj mateřský klub, nepřemýšlím, že bych měl někam odcházet,“ přiznal 29etý Radek Štol, který vede také velmi zajímavý osobní život.

Radku, v říjnu se zastavily nižší fotbalové soutěže a nikdo neví, kdy se zase rozběhnou…
Je to dlouhé, nepříjemné, někdy až demotivující. Snažím se běhat, nebo cvičit, prostě se udržovat. Tohle vám ale nikdy nenahradí trénink s míčem a už vůbec ne samotný zápasy. Je to těžká doba pro každého, kdo někdy trochu sportoval.

Věříte, že se letošní sezona ještě stihne dohrát?
V tomhle jsem poslední dobou trochu optimista. Věřím, že se nějakým způsobem dohraje alespoň podzimní část.

Pojďme k vašim fotbalovým začátkům. Jaké byly?
Ke sportu mě přivedl táta, bylo to tak v šesti letech. Hrál jsem také hokej za Děčín, kde jsem chytal. Oba sporty jsem hrál souběžně. Ještě si pamatuji, jak jsme ze zimáku přejížděli na zápas do Dobkovic a pak jsme zase jeli do Děčína zpátky na hokej. Zhruba ve třinácti jsem zůstal jenom u fotbalu. Do Dobkovic mě to táhlo víc. Měl jsem tu všechno, rodinu a kamarády.

Kde jste hrál kromě Dobkovic?
Málokdo to ví, ale já odehrál dvě skvělé sezony za dorost v Povrlech. Dodnes tam mám dobré vazby na některé lidi. Další dva roky jsem prožil v Březinách. V Dobkovicích kroutím desátý rok, jsem tu prostě doma. Je to můj mateřský klub, aktuálně nemám důvod odcházet někam jinam. Do budoucna nemůžu nic vyloučit, letos oslavím 30. narozeniny. Nikdo neví, co se stane za pět let.

Prozradíte čtenářům, čím se živíte?
Pracuji v Ústí nad Labem v Masarykově nemocnici na rehabilitačním oddělení jako ergoterapeut. Poslední rok se v rámci oddělení věnuji robotické rehabilitaci.

Já o vás vím, že jste taky zdatným moderátorem. Jak jste se k tomu dostal?
Tohle by asi nikoho nenapadlo, ani mě samotného. Procházet se po divadelních parketách, po kulturních domech, nebo třeba v ústeckém Hraničáři v roli moderátora. Maminka mi vždy říkala, že jsem se minul povoláním. Zhruba před sedmi lety jsem se s mým dobrým kamarádem Matějem dostal k možnosti vytvořit projekt pro náš fotbal. S trochou dávkou alkoholu v krvi jsme jednoho večera vymysleli projekt s názvem Talk Show - Dobkovice. Na pomoc jsme si přizvali odborníky a lidi, co se v téhle sféře pohybovali. Ani jeden z nás nejsme studovaní v oboru a prostě jsme tomu nerozuměli. Po roce příprav a zkoušek jsme vyprodali Dobkovice, druhý rok znovu a třetí rok dokonce dvakrát po sobě. Baví nás to a posouváme se dál a dál. Nyní jsme se zabydleli v Ústí nad Labem, kde máme roztočenou druhou sérii, ta bohužel stojí kvůli koronaviru.

Hádám, že tahle zkušenost vám přinesla spoustu zajímavých zážitků, viďte?
Věřte, že bych se jich našlo hodně. Ve třetím díle jsme pozvali sportovního komentátora Vojtu Bernatského. Uháněl jsem ho týdny. Jednou jsem byl na konferenci v Praze a zvonil mi telefon s neznámým číslem. Ten den mě zrovna naháněli operátoři s levným plynem a elektřinou. Takže jsem řekl, že jim ten hovor típnu. Číslo volalo podruhé, takže jsem ho zase vymáčkl a ignoroval ho. Když už to bylo potřetí v krátké době, tak jsem to zvedl a křičel do telefonu, jestli jim to není trapné, mě takhle uhánět a otravovat, když nemám čas. Jenže z telefonu se ozval sympatický hlas moderátora Branek, bodů, vteřin. Představil se, pak se omluvil, že mě nemohl sehnat a že už si nedovolí mě rušit. S radostí přijal pozvání do našeho pořadu.

Jak zvládáte aktuální situaci plnou zákazů, opatření a omezení pohybu?
Už je to pro všechny strašně dlouhé. Pro mě taky, jako zdravotník už ani nemluvím. Měli jsme s partnerkou naplánované cesty do zahraničí, bohužel jsme museli zůstat doma. Snažíme se občas cvičit, chodit v rámci možností na procházky. Oblíbili jsme si Netflix, koukáme na něj už celý rok. Vše špatně je někdy pro něco dobré.

Velkým problémem je fakt, že nemůžou sportovat děti. Souhlasíte?
Tohle je velký průser. To nemluvím jenom o fotbale, ale celkově o sportu jako takovém. Bude tady chybět mladá generace sportovců. Bojím se těch následků. Já jsem pro, aby děti mohly sportovat venku v nějaké modifikované formě. Třeba v omezeném počtu. Hlavně, ať něco dělají.

Nebojíte se, že ta dlouhá pauza může mít vliv na úbytek fotbalistů v krajských soutěžích?
Tahle velká pauza všem hodně seber. Jak klubům, tak hráčům, ale i mládeži. Návrat bude ve více směrech pro všechny těžký. Někdo se s tím popere lépe, někdo hůř. Nevím, jak to je jinde, ale u nás v Dobkovicích jsou kluci hodně natěšení a připraveni vrátit se zpět do tréninkového procesu. Spousta z nich nelení a snaží se udržovat, jak to jen jde. Věřím, že podobný přístup mají další sportovci. Věřím, že až to bude možné, tak se všichni vrátíme na hřišti s chutí a odhodláním.