Předpokládám, že titulu s Vítkovicemi a těch gólů Pařížanům si ceníte ve vaší kariéře nejvíc?
Když si vezmu, jaký mančaft dnes PSG má, jaké má jméno, a i tenkrát ten klub hodně znamenal, tak asi ano. I ten titul je parádní, ne každý fotbalista, který hrál ligu, na něj dostáhne. Ale v Teplicích mě naučili hrát fotbal, vyrůstal jsem tam, jsem prostě Tepličák, i když jsem byl dlouho pryč. Nikdy nezapomenu, jak mi dával trenér Rýgr pomalu šanci v lize, když mi bylo sedmnáct, jak jsem přišel do kabiny áčka, ve které bylo plno osobností, například Koubek, Žalud, Bičovský, Melichar, brankář Sedláček, se kterým jsem spal na pokoji; tehdy nám říkali, že jsme jako otec a syn. Takže Teplice mám nejhlouběji v srdci a pořád je sleduji.

O to víc vás musí mrzet, co jste si o sobě musel vyslechnout. V podvědomí vás někteří fanoušci Teplic mají jako toho, kdo odešel pryč do týmu, se kterým se prohrála kvalifikace, asi dodnes.
Lidi se mě ptají dodnes, někdy mi i řeknou nějakou blbost, třeba že jsem tehdy nedal penaltu a tak podobně. Spekulovalo se, že jsem to prodal, že jsem měl už podepsané přestupní lístky před tím dvojzápasem s Vítkovicemi, dokonce i v nějaké knize o teplickém fotbale jsou podobné nesmysly uvedené. To víte, že mě to jako Tepličáka štve, že je mi to nepříjemné. Nikdy by mě jako odchovance ani nenapadlo zápas prodat.

Jak to tedy vlastně celé bylo?
První kvalifikace se hrála s Hradcem Králové v roce 1980. Tam jsme prohráli 0:1, doma jsme s ním remizovali 1:1. Až později jsem se dozvěděl, že byly politické tlaky, aby Hradec Králové jako krajské město hrál nejvyšší soutěž. Oba zápasy rozhodovala stejné trojice rozhodčích, už to bylo podezřelé. Doma nám neuznala regulérní gól, navíc sudí Grégr vyloučil Mixu za blbost. Vyloženě čekal na to, až bude mít možnost nějak Hradci pomoct. Po pár letech mi jeden rozhodčí z Tábora řekl o té politické tlačence. Zařízli nás. Já pak dostal nabídku od Slavie, ale Teplice mě nepustily. Trenér Cerman a funkcionáři chtěli, abych zůstal. Chápal jsem to, Slavii jsem odmítl.

Kvalifikace o ligu Teplice - Vítkovice
Neúspěšné kvalifikace Teplic: Vymlácená okna i obvinění z prodeje zápasů

Tehdy jste si hodně na Hradec věřili, na Vítkovice za rok snad ještě víc, že?
Na Vítkovičky jsme si věřili ještě víc, to je pravda. Tam jsme první duel prohráli jako před rokem v Hradci, také 0:1. A doma jsme brankáři Zápalkovi nemohli dát ani za boha gól. Ten chytal svůj životní zápas, chytil i nemožné. Třeba i hlavičky z malého vápna nebo se mu zastavil míč mezi nohama na lajně. I já měl šanci, trefil jsem tyč. Ještě v prvním poločase jsem ale musel střídat, cítil jsem prasknutí v kyčli. Později se ukázalo, že je to utržená šlacha v kyčli, chyběl jsem pak celý podzim. Ten gól jsme Zápalkovi nedali, skončilo to 0:0, postup slavily Vítkovice.

Takže žádná penalta v utkání ani nebyla?
Nebyla! To jsou prostě takové řeči… I když jsem se vrátil bydlet zpátky do Teplic, tak si lidi leccos šuškali. Člověk se tomu těžko brání. Ale chápu lidi, že tenkrát byli frustrovaní, že nám ten postup do ligy nevyšel. A hlavní roli v tom pak hrálo to, že jsem šel právě do Vítkovic.

Prý jste podepsal přestupní lístky hned po zápase v Perle.
Další nesmysl! My byli přesvědčeni, že postoupíme. Věřili jsme tomu my i funkcionáři. V Perle jsme měli připravené pohoštění po zápase, prostě oslavu postupu. Jenže jsme nevěděli, že i Vítkovice ho tam mají, jen z druhé strany. Po zápase jsme v Perle seděli naštvaní, najednou za mnou přišel náhradní brankář Havlíček, který pocházel z Teplic. To bylo nějak za dvě hodiny. Prý se bavil s trenérem, že Vítkovice mají zájem. Já mu řekl, že nemám náladu. A jestli mají zájem, ať se ozvou třeba za týden, za dva. Fakt se ozvali, přijeli jednat o přestupu. Jenže Teplice mě nechtěly pustit.

Jak vám to zdůvodňovaly?
Chtěly bojovat znovu o ligu, potřebovaly mě. Jenže já už chtěl hrát ligu, nechtěl jsem čekat. Slavia už zájem neměla, ale Vítkovice ano. Nakonec jsem jim podepsal přestupní lístky. To se Teplicím nelíbilo, honily mě po soudech kvůli bytu, kvůli tomu, že nechodím do práce. Dělaly mi zkrátka zle. Ale už s tím nemohly nic dělat, pomohl mi totiž Himl.

Antonín Himl, tehdejší předseda Československého olympijského výboru a předseda Ústředního výboru Československého svazu tělesné výchovy a sportu?
Přesně ten. Tepličtí mě nechtěli pustit, takže jsem nemohl podepsat přestupní lístky. Vítkovičtí funkcionáři si ale věděli rady, jak mě z toho dostat. Jeli do Prahy za Himlem, který jim poradil, jak napsat žádost o přestup, aby to bylo průchodné a nikdo nemohl nic říct. Napsal jsem pak vlastní rukou a podepsal to, co mi bylo dané předem. Bylo tom, že jsem mladý, perspektivní, že mám za sebou neúspěšné kvalifikace a tak podobně. Pak jsem tedy přestupní lístky podepsal a bez problémů přestup z Teplic do Vítkovic vyšel.

I na podzim chodily na fotbal v Ústeckém kraji zajímavé fanynky
Brankáři koukají fanynkám na prsa a pouští hloupé góly. Stojí to prý za to!

Ale říkáte, že vám Teplice dělaly problémy s bytem, s prací.
Nečekal jsem, že k něčemu takovému dojde. Bylo to hodně nepříjemné, ale nakonec to dopadlo dobře.

Zlobíte se na Teplice po těch letech?
To vůbec! Chápu, proč to dělaly, že je štvalo, že o mně přijdou. A fakt v tom hrálo velkou roli, že jsem šel do Vítkovic, se kterými jsme prohráli kvalifikaci. Kdybych šel kamkoli jinam, tak by to bylo v klidu. Ale možná i funkcionáři si mysleli, že jsem měl přestup dohodnutý předem, že jsem ze zápasu odstoupil úmyslně a tak podobně. Když člověk nad tím přemýšlí, tak to logicky k takovým domněnkám svádělo.

Po přestupu do Vítkovic jste ale dlouho nehrál. Proč?
To bylo kvůli tomu zranění z kvalifikace. Marodil jsem s tím čtyři a půl měsíce, vlastně celý podzim jsem byl mimo. Ale pak přišly nejlepší roky mé kariéry.

Ještě k Teplicím. Ligu jste tam hrál od sezony 1973/1974. Bylo těžké se dostat do áčka?
Trenér Rýgr si měl bral na lavičku, abych nasával atmosféru, šanci jsem dostal až později. Byl jsem vděčný za každou minutu. To není jako teď, když si mladí o sobě myslí. A když pak nehrají, tak jsou naštvaní. V Teplicích tenkrát platilo, že byl fotbalista vedle fotbalisty, to byly opravdu osobnosti. Prosadit se bylo ohromně těžké. A stejně tak těžké bylo pro klub prosadit se v lize, protože tenkrát se ven neodcházelo, liga byla nabitá osobnostmi, reprezentanty.

Teplice ale dokázaly potrápit nejeden silný tým ze špičky tabulky.
Hlavně doma. Sice jsme nedokázali vybojovat medaili, ale nejdřív na drožďárně a pak na Stínadlech jsme uměli porážet Spartu, Slovan Bratislava nebo Trnavu. Drožďárna byla specifická, tam jsme se do kabin nevešli i jako žáčci. A když přijel soupeř, který na takové podmínky nebyl zvyklý… Na nový stadion pak chodilo hodně lidí, byla euforie. Fanoušci chodili, i když se hrálo dole nebo uprostřed tabulky.

Václav Fröhlich
Jedli jsme psy, karbanátky z nich byly perfektní, říká nejstarší kladenský mistr

Velký zájem fanoušků byl i v Ostravě, když hrály Vítkovice o titul. Tam také byla euforie?
Byla. Ve městě je jedničkou Baník, ale tenkrát táhly i Vítkovice. Plno bylo na Spartu, Slavii, pochopitelně na Baník. A i na ostatní týmy chodilo hodně lidí. Ale první sezony jsme nehoře nehráli, vše se změnilo až před sezonou 1985/1986, kdy přišel trenér Ivan Kopecký. Hned ten první ročník u nás vyhrál titul. Bylo to i díky posilám, které postupně přišly. Měli jsme tehdy skvělý tým - mix mládí a zkušenosti. Tři kola před koncem jsme měli titul.

Vítkovice měly po změně politického režimu velké problémy a nakonec vlastně zanikly, MFK je nový klub, který vznikl díky fúzi. Proč k tomu podle vás došlo?
Dokud měla fotbal fabrika, tak byly peníze, pak to šlo dolů. Vždyť my za totality jako jediní lítali na zápasy letadlem. Byla to tehdy pro nás obrovská výhoda. Jet autobusem z Ostravy do Chebu byla tragédie, takhle jsme tam byli za necelé dvě hodny. Generální ředitel měl pět letadel, nebyl problém.

Hráli jste i poháry, dostali jste se v Poháru UEFA, tehdy druhém nejslavnějším, až do čtvrtfinále. Na které úspěchy rád vzpomínáte?
Po titulu jsme hráli Pohár mistrů evropských zemí a hned v 1. kole jsme vyřadili Paris Saint-Germain. Mleli nás, ale tam jsme uhráli remízu 2:2 a doma jsme vyhráli 1:0, dal jsem gól tam i u nás. A to si soupeř z nás dělal srandu, když se ptal, kde Vítkovice jsou. Do Paříže jsme letěli dvěma letadly, byly to větruše, museli jsme tankovat v Německu. Možná nás podcenili.

Hráli jste v Parku princů. Byla tam nejvyšší návštěva, před jakou jste kdy hrál?
Nebyla. Ještě větší návštěva byla v Portu, kam přišlo 80 tisíc lidí. Byl to další náš soupeř po PSG. Nejprve jsme hráli doma, znovu jsme vyhráli 1:0, znovu jsem dal branku z penalty. V Portu jsme nastoupili při zranění brankářské jedničky s dvojkou Průšou, dostali jsme tři branky a vypadli. Oni byli lepší, postoupili naprosto zaslouženě. A pak i PMEZ vyhráli. V další sezoně jsme se dostali do čtvrtfinále Poháru UEFA, vyřadili jsme postupně AIK Stockholm, Dundee United a Vitórii Guimaraes, stopku nám vystavil až Espanyol Barcelona, který tu soutěž také vyhrál.

Před 80 tisíci diváky se vám kolena neroztřásla? 
Naštěstí jsem už měl celkem dost zkušeností. Ale byl to opravdu velký zážitek. Všude ve městě fotbalem žili, šály, čepice, fandilo se. Pro nás to byl úplně jiný svět. 

V létě 1988 jste měl 32 let a mohl odejít do zahraničí. Proč jste si vybral zrovna kyperský AEL Limassol?
Nechtěli nás pouštět na západ. Člověk hlavně musel splňovat podmínky - mít odkopaný určitý počet zápasů v lize, titul, věk. Já měl splněno, tak mě pustili na Kypr, ale mohl jsem jen do levicového týmu. Byla v tom prostě politika. V AEL Limassol byl se mnou Míra Příložný a trenér Dušan Uhrin starší. Vyhráli jsme Kyperský pohár, ale s trenérem smlouvu neprodloužili. My zůstali. Byl jsem tam hlavně kvůli penězům, i když jsem musel Pragosportu odvádět nějaké částky. Po angažmá na Kypru jsem ještě hrál nižší soutěže v Rakousku, kde po revoluci bylo hodně Čechů a Slováků. Už se mi moc nechtělo, ale podmínky mi nabídli parádní. Absolvoval jsem tam jen jeden trénink a zápas. Tonda Panenka pak ani netrénoval, jen jezdil na zápasy. Kopal stanardky, rohy, dal dva góly a zase jel domů.

Fotbalová rozhodčí Monika Karásková
Zážitky sudí Karáskové: Žádost o ruku, brankář s průjmem nebo bitka na hřišti

V Teplicích jste byl na jaře 2007 vedoucím, asistentem kouče Jiřího Bartla. Proč bylo vaše působení na Stínadlech tak krátké?
Tehdy jsem taxikařil, vozil jsem do divadla a na různé akce nebožtíka Frantu Hrdličku. Věděl, že mám trenérskou jedničku, nabídl mi pozici vedoucího mužstva. Asi tušil, že Ruda Řepka půjde do Prahy. Říkal, že budu jako asistent s Horňákem u Jirky Bartla. Jirku jsem znal, byl jsem za nabídku rád. Vedle Rudy jsem se zaučoval, bavilo mě to, Ruda pak skutečně odešel do Prahy. Jenže se nepovedl závěr sezony a Franta přišel s tím, že vedení bude trenéra odvolávat, v klubu mi nabídl jinou práci. To jsem nechtěl, skončil jsem. Pak už jsem u fotbalu nebyl.

Ale občas si ho zahrajete, ne?
Chodím už málo. Nedávno jsem byl se starou gardou Teplic v České Lípě, zvládl jsem pár minut. Mám problémy s koleny, navíc nemám moc času. Mám totiž svou vlastní farmu, kde mám plno zvířat, třeba lamu, kozy, sto slepic. Zvířata mám moc rád.

A čím se kromě farmaření ještě zabýváte?
Mám autodopravu, k tomu pomáhám dalším firmám. Měl jsem toho víc, ale takhle jsem spokojený. Nelituji, že jsem se místo fotbalu vydal na tuto dráhu.

Co říkáte na současné fotbalové Teplice?
V dnešní době to mají hodně složité. Je to totiž o penězích, bez nich fotbal nejde dělat. A všichni dobře ví, že v Teplicích moc těch peněz není. Vlastně je zázrak, že se tu pořád hraje nejvyšší soutěž. Jsem zvědavý, jak se teď bude honit nový kádr, když řada hráčů je tu na hostování. A peníze prý moc nejsou ani na koupi hráčů ze druhé ligy. Bohužel tu vidím tak dva fotbalisty, kteří by se chytli i jinde. Jinak je to takové o ničem.