Během nadcházejících deseti let prublo elitní soutěž dalších šest českých brankářů. A Neuvirth? Během té doby v lize nastoupil k 256 zápasům – jen čtyři Češi jich odchytali víc. „Kdyby mi takové číslo někdo řekl v patnácti, bral bych to všemi deseti. Když se ale za těmi lety ohlédnu teď, určitě jsem mohl být lepší,“ říká Michal Neuvirth v exkluzivním rozhovoru.

V Americe chytáte od roku 2006. Najde se pořád něco, co vás na zámořském hokeji překvapuje?
Ať jste zkušený sebevíc, vždy se najde něco, co vás na hokeji v Americe překvapí a co jste doposud neviděli. Tohle nikdy neskončí, zkušenosti tam sbíráte neustále. 

V NHL za sebou máte desátý rok. Jak moc se liga změnila?
Změnila se výrazně. Když jsem v lize ve dvaceti začínal, v týmech bylo pár mladých. Když si promítnu současný kádr ve Philadelphii, v jednatřiceti letech jsem patřil mezi nejstarší kluky. To hovoří za vše. Nová generace je lepší, o trénování se toho ví zase o něco víc a mladí toho chytře využívají. Je jim dvacet a jsou fyzicky tak vyspělí, že hned mohou naskočit do NHL. Dříve tohle nepřipadalo v úvahu. Když je vám dnes třiatřicet a nejste hvězda, kariéra vám může hodně rychle skončit.

Sidney Crosby v šanci a zákrok Michala Neuvirtha v utkání Philadelphie proti Pittsburghu.  Zdroj: facebook/Michal Neuvirth

Také české zastoupení se hodně změnilo. K lepšímu nebo k horšímu?
Myslím, že tohle je tak nějak stejné. Náš hokej vždy jednou za čas vyprodukuje neskutečného hráče. Z naší generace to byl Kuba Voráček, teď žezlo přebral Pasta (David Pastrňák, pozn. red.). 

Navenek celá NHL vypadá velmi seriózně. Je liga po všech stránkách opravdu bezchybná?
Vše je na nejvyšší úrovni. Cestování, jídlo, hotely, to vše je na pět hvězd. Luxus ovšem vyrovnává fakt, že se tam s vámi nikdo nemazlí. Nehrajete dobře, končíte. Jste prostě zboží, takže se klidně jednoho dne probudíte a zjistíte, že vás vyměnili. Je to tvrdé, ale takový je vlastně celý život. Na vaše místo se neustále někdo tlačí. A pokud nejste dobrý, na řadě jsou jiní. 

Vy jste takový hektický přesun zažil, Washington vás vyměnil do Buffala. Jak vám bylo?
Najednou jste produkt někoho jiného. Roky si budujete se spoluhráči vztahy a během chvilky je vše pryč a vše musíte dělat znovu. Znovu si musíte získat přízeň fanoušků a všech lidí v klubu, začínáte od nuly. To je ale NHL. 

V ní máte odchytáno 256 utkání, mezi českými brankáři jste na pátém místě. Tušíte, kdo je před vámi?
Určitě vím – Dominik Hašek, Tomáš Vokoun, Ondřej Pavelec a Roman Turek.

Je to číslo, se kterým jste spokojený?
Kdyby mi takovou cifru někdo řekl v patnácti, když jsem odcházel z Ústí, bral bych to všemi deseti. Ale když se ohlédnu zpětně nyní, určitě jsem mohl být lepší.

V poslední sezoně jste nastoupil i kvůli zranění jen k sedmi zápasům. Lze na ni vůbec nalézt něco pozitivního? 
Já celou poslední sezonu hodil za hlavu, stála za prd. A po psychické stránce to bylo moje nejtěžší období v kariéře. Když jsem v únoru zjistil, že se mnou Flyers nepočítají, tak mi v podstatě začala příprava na novou sezonu. Letos je tedy hodně dlouhá, ale za ta léta jsem se naučil mít přípravu rád.

1. července budete volným hráčem. Předpokládám, že setrvání v NHL je prioritou…
Samozřejmě. Možná mě někteří lidé už odsuzují, ale já se soustředím sám na sebe a na to, abych vylepšil potřebné. Cítím se fit, s tréninkem už jsem začal. Mohl jsem to za mořem zabalit, ale věřím, že jsem pořád dobrý brankář, který flek v NHL sežene. Nemám ale zatím ani žádné náznaky nějakého jednání. V NHL jsou totiž poměrně striktní pravidla, dříve než týden před vypršením smlouvy s vámi nikdo jednat nemůže.

Na angažmá v Evropě nemyslíte?
Třeba o Rusku jsme doma přemýšleli, ale kamarádi a známí mě od něho hodně odrazují. Létání moc nemusím a z Ruska necítím takové bezpečí, jaké je v USA. Být to jen na mně, šel bych v Americe klidně na farmu a zkusil bych se probojovat zpátky do NHL. Mám ale rodinu a musím myslet i na ně, takže konečné rozhodnutí samozřejmě bude rodinné.

Ondřej Pavelec například působení v Evropě odmítl, chtěl se měřit jen s absolutní špičkou. Vy tedy takovou filozofií nedisponujete?
Určitě ne. Mě hokej baví a chci ho hrát dál, ideálně ještě sedm osm let. Pokud se vrátím do Evropy, první kroky budou určitě směřovat do zahraničí. Jednou bych se ale rád vrátil i do extraligy a kdo ví, třeba si na stará kolena ještě zachytám v Ústí.

Pojďme k reprezentaci. Ta vás dlouhou dobu míjela, máte za sebou jednu akci – Světový pohár. Jak jste v minulosti vnímal fakt, že jste mohl přijet, ale nemyslelo se na vás?

Párkrát jsem asi mohl být pozvaný, nestalo se tak. V posledních letech šance zase byla, ale trápila mě zranění, takže v tomto ohledu moc štěstí opravdu nemám. Národnímu týmu jsem ale vždy přál co nejlepší výsledky.

Byla šance dostat se na letošní mistrovství? Mluvil s vámi někdo z realizačního týmu?
Manažer Petr Nedvěd za námi ve Philadelphii osobně byl, ale já od února nechytal ani jeden zápas, takže pro mě bylo mistrovství na Slovensku úplně passé.

Zamlouvá se vám současný systém šampionátu?
Je tam zbytečně moc týmů. Výsledky 9:0 či 8:0 nebyly výjimkou, mistrovství tím podle mě ztrácí na atraktivitě. Dvanáct účastníků by stačilo. A hokej je hlavně o play off, čtvrtfinále a semifinále bych dal klidně na dva zápasy. To by bylo mnohem atraktivnější než zbytečná klání, která některým týmům nedají vůbec nic.

Na závěr ještě jedno téma. Nedávno spáchal sebevraždu brankář Adam Svoboda a podobných neštěstí začíná v poslední době přibývat. Podceňují profesionální sportovci psychické záležitosti?
Je to strašné. Netuším, co se klukům honí hlavou. Sportovci ale depresemi trpí a kolikrát může dojít i k tomu nejhoršímu.

Z čeho deprese pramení?
Z toho, že jste úspěšný, každý o vás mluví a plácá po zádech a najednou skončíte a jste „normální“ člověk. Roman Hamrlík mi ve Washingtonu říkal, že až hráč skončí, neštěkne po něm pes. A tohle vám řekne olympijský vítěz a někdo, kdo má v NHL odehráno přes tisíc zápasů. Něco na tom opravdu je. 

Hrají roli peníze, na které si sportovci přijdou?
Můžete naletět, špatně investovat, sportovci jsou hraví, takže je často nemine ani gamblerství. Peníze hrají při podobných neštěstích velkou roli. 

Jak vy jste bojoval při začátcích v NHL s tím, že najednou máte hodně peněz?
My byli průměrná ústecká rodina, táta měl dvě práce. Z domova jsem odešel v patnácti a v Praze měl stovku na den. Musel jsem se starat. V šestnácti už jsem měl první smlouvu. Vždy jsem si ale vydělaných peněz vážil a předtím, než je utratím, pečlivě zvážím, zda to má smysl. 

Je vám 31 let. Už tušíte, čemu byste se chtěl věnovat po kariéře?
Patří mi v Čechách nějaké nemovitosti, zajištěný jsem. Zatím chci hrát hokej dál, a co se týče plánů do budoucna, chci hlavně podporovat své děti. 

Jaký jste vůbec táta?
Každý rodič vám řekne, že být jím je velmi náročné. Přestože jsme v cizině většinou bez babiček, s manželkou to zvládáme perfektně. Jsem šťastný a rodinu mám skvělou. Za nic na světě bych ji nevyměnil. Přestože jsem v přípravě, v Česku si to spolu s rodinami užíváme. Budeme tu minimálně do půlky července.

Michal Neuvirth

Narozen: 23. března 1988 v Ústí n. L.
Kariéra: Ústí n. L., Sparta Praha, Plymouth Whalers (OHL), Windsor Spitfires (OHL), Oshawa Generals (OHL), Hershey Bears (AHL), South Carolina Stingrays (ECHL), Washington Capitals, Buffalo Sabres, NY Islanders, Lehigh Valley Phantoms (AHL), Philadelphia Flyers
Rodina: Manželka Karolína, dcera Emily, syn Marko
Oblíbený citát: Co tě nezabije, to tě posílí
Oblíbené kuchyně: italská a česká
Oblíbené pití: pivo
Oblíbený film: Statečné srdce