Jako profesionální tanečnice Sharka je s Monou a dalšími tanečnicemi spoluautorkou zajímavé knihy Tajemství orientálních tanečnic a tanci učí

Indie je země krásná, ale i strašná. Je voňavá a páchne. Má nádherné hory, pouště a příšerně přelidněná města. Můžete v ní nalézt klid sami v sobě, ale přitom i zešílet z hluku motorek, rikš a milionu dalších dopravních prostředků, které troubí 24h denně.

Za tu dobu jsem nenašla jedno slovo, které by Indii charakterizovalo. Já si nakonec vybrala slovo ROZDÍLNÁ. Ind na vše odpoví: „This is India.“

Bavit i učit druhé

Do Indie jsem odlétla 7. června 2011. Už podruhé. Nejela jsem za zábavou. Profesionálně se věnuji orientálnímu břišnímu tanci. Cílem mé návštěvy byla taneční vystoupení i výuka orientálního tance.

První měsíc byl hektický. Téměř denně vystoupení, vše pro mě bylo nové, dny doslova letěly. V Indii začalo období monzunových dešťů. Většinu času jsem trávila v Pune, kde bylo stále pod mrakem. Snad denně přišel jemný krátký deštík. Zato v Mumbai doslova lilo celé léto.

Jak jsme si v Pune všichni občas stěžovali na dny bez slunečních paprsků, tak v Mumbai mi stačil den, abych doslova prchala pryč. Na ulicích bahno, brodíte se odpadky, budovy jsou vlhké, na mnoha místech plíseň. Ani prádlo nezvládáte usušit. Vlhkost je cítit všude, i z matrací. Proto si dovolím říci, že jsem měla báječné indické léto a pořádnému monzunovému přívalu jsem se vyhnula.

Smetiště? Ne, ulice

Na Indii mi vadí tři věci. Hluk, přelidnění a odpadky. Všichni tu troubí! Ale pořád! Jedu, tak troubím! Není místa ve městě nebo na silnici, kde byste byli sami. Všude jsou lidi! Do toho psi, krávy, ovce, kočky, někdy i slon a odpadky. ODPADKY! Kapitola sama o sobě. Právě jste dokouřil poslední cigaretu? Proč nevyhodit krabičku z okna automobilu. Nemáte popelnici? Nevadí, stačí domovní odpad vzít, zajet na most a hodit ho do řeky. Slyšela jsem, že období monzunových dešťů všechny odpadky uklidí… Ano, ty přívaly vody jsou schopné spoustu odpadu odplavit. Zajímá se ale někdo kam?

Všimla jsem si pár billboardů s tématem CLEAN MUMBAI, GREEN MUMBAI apod. Indové umí udržovat pořádek. Umí úplně všechno. Ale jen když chtějí. Například prostředí restaurace, hotelu či domovních resortů bývají maximálně čistá. Neustále vidíte někoho běhat s koštětem a uklízet. Ale zajdete za zeď a už jste zase na smetišti.

Umělá zaměstnanost

Indie je přelidněná, takže chudší obyvatelé jsou tu ochotni pracovat za velmi nízkou mzdu. Například mé ohodnocení za jedno taneční vystoupení = polovina měsíčního nájmu za 1 pokoj v dobré čtvrti Pune. Ale je to i měsíční mzda číšníka v restauraci či třetina mzdy řidiče z povolání.

Téměř každá domácnost má uklízečku. Ne každá však umí uklízet. Někdy mě na návštěvě napadlo: „Vždyť ta paní sem spíš chodí vířit prach.“ Ale i tak ji majitel domu platí, protože tu má uklizečku každý.

V restauraci, kterou by v Čechách zvládli s přehledem obsloužit 2 číšníci, pracuje v jedné směně minimálně 10 lidí a stále nestíhají. Na objednávku čekáte, párkrát se musíte připomenout. Doporučuji vždy nechat číšníka zopakovat vaši objednávku. A když chcete platit, vydáváte se na další nedobrovolnou dobu čekání na účet. Prostě Indové nikam nespěchají a z míry to vyvádí pouze cizince.

Jídlo, jídlo, jídlo

Indie pro mě znamená vynikající jídlo. Vím, spousta lidí nadává na hodně kořeněná jídla, ale mně to chutná. Nebála jsem se ochutnat cokoliv a ani jídlo z ulice mi nezpůsobilo žádný střevní problém.

Když mi poprvé nandali porci jídla do novinového papíru, zdvihla jsem obočí, jestli to myslí vážně. Myslí. Když si koupíte jídlo na ulici, ať už je to něco smaženého, maso, chipsy nebo vařené buráky, zabalí vám to do novin. Vynikající záležitostí pro mě byly smažené banánové plátky solené! To jsem vždy snědla pytlík na posezení.

V restauraci či v domácí stravě nechybí luštěniny (hlavně čočka) a rýže. Velice často jedí a doma si sami vyrábějí chleba. Po našem chlebovou placku. Naan, roti, paratha jsou smažené verze této chlebové placky. Kulcha je z bílé mouky, peče se v kastrolu. Placku připlácnou na stěnu kastrolu a když je upečená, odloupne se. Z mas je v Indii nejběžnější kuřecí. A to na všechny možné způsoby. Kebab v Indii není chlebová placka se zeleninou a masem, ale masový špíz.

Vše z kastrůlků

Indové často jí Paneer. Je to sýr, mluví o něm jako o cottage cheese. V Česku bych to přirovnala k mozarelle s tofu. Podává se s nejrůznějšími omáčkami (chilli, rajčatová, houbová, špenátová…). Téměř v každé restauraci vám jídlo přinesou v kastrůlcích zvlášť omáčku, rýži, chléb, přílohu či cokoliv si objednáte. Číšník vám jídlo servíruje na talíř po troškách od všeho. Je běžné, že se objedná ke stolu několik druhů jídel a všichni od něčeho ochutnají.

Není Ind jako Ind

Jak víme, Indové jsou nábožensky založený národ. Setkáte se zde s muslimy, hinduisty i křesťany. Existují i náboženství v jednotlivých státech a ta v 21. století mohou někomu znít jako dobrý extrém.

„Jains“ jsou vegetariáni, ale zároveň nejí nic, co roste pod zemí. Uctívají nahatého boha a oslavují nahotu.

„Sikh“ nosí na hlavě zamotanou látku. Když se ožení, nosí na pravé ruce ocelový náramek ženy i muži. Nemám náboženské vzdělání, nebudu tedy zacházet do detailů, abych něco nespletla. Vím ale, že dle konkrétních vizuálních znaků se Indové mezi sebou rozeznají, z jakého státu pocházejí.

Pokud jste už viděli obrázek nádherné Indky se zelenýma očima, jistě se jednalo o kresbu z Kašmíru. Tamní lidé mají světlou pleť, nádherné veliké oči zelených, hnědých či šedých barev, neskutečně dlouhé a husté řasy.

Ind v sukni je z jihu. Je tam teplo celoročně a sukně je ten nejpohodlnější o­děv.

Ve státě Maharasthra, kde jsem žila, má vdaná žena na krku zlatočerný řetízek. I červená tečka na čele označuje vdanou ženu. Černá tečka je jen módní záležitost. A prstýnek na noze ženy? Buďte si jisti i ona je vdaná.

Bezpečnost nade vše

Za poslední roky bylo v Indii několik bombových útoků. Dokonce i v Pune pár bloků od místa, kde jsem bydlela, přišlo o život 9 lidí v legendární German Bakery. Nemůžete se tedy divit, že do nákupních center vás nepustí s větší taškou. Procházíte detektory hned při vstupu. Kabelku musíte otevřít, ukázat ostraze, větší zavazadla nechat ve vyhrazeném prostoru.

To samé vás čeká při vstupu do nemocnice, hotelu, restaurace i jakéhokoli prostoru, kde se shromažďuje větší počet lidí. Někdy je to až otravné, ale na druhou stranu to má v dnešní době „filmových hrdinů v reálu“ smysl.

Při cestě na letiště se do budovy dostane pouze ten, kdo vlastní letenku. Již u vstupu vám zkontrolují letenku i doklad totožnosti. A po pár metrech pro jistotu znovu. Poté musíte nechat zavazadlo projet detektorem a dostanete přes zip samolepku o provedené kontrole. Následuje klasické odbavení na přepážce.

Kontroly, kontroly

Poté jdete vy na osobní detektor. Příruční zavazadlo, kabelku, telefon pošlete skrze další detektor; dámy jdou do jedné fronty, páni do druhé. Po jednom se chodí na prohlídku za závěs, kde vás důkladně ostraha zkontroluje, zda nemáte zbraň. Pak si do té hromady jdete najít svojí kabelku či notebook. Každý kus zavazadla už má lístek a na něm razítko, že zavazadlo prošlo bezpečnostní kontrolou. Razítko dostanete i vy za závěsem na letenku.

Před nástupem na palubu vám jeden člověk zkontroluje letenku, že jdete na správný let. Druhý kontroluje razítka na každé věci, které máte s sebou. Pokud ostraha zapomněla dát někam razítko, jste nekompromisně vyřazen a musíte znovu pro razítko. Někdy je vše zdlouhavé, ale říkám si: „Lepší ochrana nadměrná, než žádná.“

Genesha Festival

Letos jsem v Indii zažila Lord Ganesha Festival desetidenní oslavy boha Ganeshy na počátku září. Datum je přesně určen v hindu kalendáři. Ulice jsou hodně nazdobené fáborky, kusy látek, vánočními světýlky a vším, co se třpytí. Po městě je rozestavěno několik stánků, kam se přes den můžete jít pomodlit. Navečer začne u stánku hrát hudba. Někde zní bubny, pár kluků do toho buší hlava nehlava a zrychlují. Vedle poskakuje hlouček dalších kluků, většinou dětí. Bubny střídá tak hlasitá hudba, že diskotéka je proti tomu nic. Hudba, která z reprobeden zní… je indická ducárna. Jinak to neumím popsat a není kam se před tím schovat.

Klid domova

Naopak doma lidé uctívají bohy zcela v poklidu, příjemně. Zdobí si domovy jako u nás na Vánoce, ale téměř každý den výzdobu trochu pozmění pro konkrétního boha.

Rodina, u které jsem bydlela, mě pozvala na jídlo v den, kdy se uctívaly bohyně Gausi Jeshtha a Kanishtha sestry boha Ganeshy. Ganesha bývá zobrazen jako slon v lidském těle. Vdaná žena z domácnosti byla pozvána k sousedům na oběd a obráceně. Než odešla domů, byla posypána rýží, na čelo jí namalovali žlutou či růžovou tečku, dostala ovoce na cestu a drobnou finanční částku. Vyjadřují tak k sobě vzájemnou úctu a dávají najevo, že si vztahů váží. Obecně se v těchto dnech všude hodně jí a slaví.

Smrt, součást života

Během tříměsíční návštěvy Indie jsem zažila 2 úmrtí. Jedno u nás v ulici. Ráno jsem si šla pro snídani a v ulici stálo asi 10 mužů. Vracím se za půl hodiny, skupinka se znásobila. Za hodinu bylo už těžké ulicí projít. Zemřel soused v požehnaném věku, ve spánku.

Jakmile někdo zemře, lidé hned všeho nechají a jdou do rodiny, odkud nebožtík pochází. Projeví upřímnou soustrast pozůstalým, popovídají si, odnesou tělo na místo rozloučení a jdou společně na večeři. Vše probíhá v tichu a úctě k mrtvému, a to v den, kdy osoba zemřela.

Jedné deštivé noci měl autonehodu 24letý kamarád, se kterým jsem se tam seznámila. Vozidlo dostalo smyk, zadní částí narazilo do sloupu. Aspan si zlomil vaz.

Hned po ránu se všichni jeho přátelé sešli v domě jeho matky a strávili s ní celý den. Žena byla smutná, ale klidná. Z Evropy jsem zvyklá na hlasitý pláč, vzlykání a nářek při něčí smrti.

V Indii však vnímají smrt jako přirozenou součást života a věří, že dotyčný se už má líp než my na zemi. Aspanovi kamarádi mi řekli: „Ten se má dobře. Už je tam (pokynuli hlavou nahoru) a hrozně mu to přejeme.“

Chci tady žít

Tak jak jsem mluvila s mnoha cizinci v Indii, kteří se rozhodli zde žít. Všichni řekli to samé. „Nevím proč, ale mám to tu rád, chci žít tady“. Osobně jsem na jeden pro mě důležitý bod přišla. V Indii se totiž nikdo nestresuje.

V Evropě všichni pospícháme a přitom neustále nestíháme. A možná právě tento pocit klidu jak v přátelském, tak pracovním prostředí mě táhne do Indie znovu.

Žijeme jen jednou…

Zpracovali Šárka Černá a Radek Strnad