Minulý týden měla premiéru baletní inscenace Dům Bernardy Alby. Druhý režisérský počin choreografky Mariky Hanouskové zakotvil opět na Malém divadle. Další reprízy se uskuteční v úterý 27. května a ve středu 11. června. Nejen o novinkové baletní inscenaci povídala v rozhovoru.

S Lorkovým textem jste se setkala už při studiích? Liší se ty verze hodně?
Ano, poměrně dost se liší. Dům Bernardy Alby byl dílem choreografky Jany Tobolové a byl součástí mého absolventského vystoupení. Zde bylo drama zkráceno pouze na dvacet minut, takže divák viděl jen ty nejzásadnější momenty děje. Tenkrát jsem si Lorkovo drama poprvé přečetla a hned mě napadlo, že je škoda nevyužít všechny napínavé momenty příběhu. Určité scény mají úžasné napětí a jsou dobře tanečně zpracovatelné.

Jak se to přihodilo, že jste nastudovala Dům Bernardy Alby v Liberci?
Vloni na jaře jsme s mou kamarádkou a kolegyní Veronikou Fišerovou vytvořily v Malém divadle inscenaci Café Reichenberg. Zjistila jsem, že mě strašně baví režírovat a choreografovat, a že touto cestou bych později (až přestanu sama tančit) ráda šla. Dokonce mě to nakoplo k tomu, abych zkusila přijímačky na HAMU obor choreografie, a povedlo se. Po premiéře „Café" mě šéfka baletu Alena Pešková oslovila, jestli bych neměla zájem další sezonu něco vytvořit. Předložila jsem jí několik konceptů a mezi nimi byl Dům Bernardy Alby. Tušila jsem, že si ho vybere.

Říkala jste, že je to váš splněný sen, co vás na této hře tak baví?
Možná je to právě tím, že jsem sama tančila nejmladší dceru Adélu a měla tu možnost na jevišti prožít všechny emoce, které tato postava na jevišti prožívá. Přes smutek, rozvernost, lásku, vzepření se vlastní rodině až k rozhodnutí vzít si život. Hrát Adélu byl pro mě jeden z nejúžasnějších zážitků na jevišti. A ne jen pro Adélu, ale i pro ostatní postavy (ženy) je zde plno prostoru. Navíc atmosféra a horkokrevnost španělské Andalusie mě vždycky lákala.

Na Café Reichenberg jste dělala s kolegyní, proč tuto novinku sama?
Veronika mě v tom nechala samotnou. Ne, dostala pracovní nabídku do Českých Budějovic, kde je lektorkou Bikram jógy a sama se zúčastňuje šampionátů a moc se jí v tom daří! Vloni po premiéře už jsme věděly, že na tento projekt budu sama. A jsem moc vděčná za zkušenost z loňského roku, s Verčou se skvěle spolupracovalo a pomáhaly jsme si navzájem. Byla to dobrá průprava pro Dům Bernardy Alby, kdy to celé bylo na mně. Ještě víc mi teď došlo, jak velká je to zodpovědnost.

Herecké obsazení jste si mohla vybrat sama?
Ano, dělala jsem ho sama. Hned od začátku jsem měla jasno ohledně titulní role Bernardy Alby. Nemohl by ji hrát nikdo jiný, než Valerija Radionova. Bernarda musí být od prvního pohledu přísná, nekompromisní a dominantní. A to všechno Valerija bezesporu splňuje, i když je ve skutečnosti milá a laskavá. Se svou rolí se tak ztotožnila, že z ní někdy šel strach i po zkoušce. Chvilku trvalo, než vypadla ze své role. Úžasné pracovní nasazení.

Už u první inscenace jste spolupracovala s osvětlovačem Pavlem Hejretem a zvukařem Petrem Čermákem. Co máte na jejich práci ráda?
Je mám ráda! Jsou to oba super kluci, kteří svou práci dělají naprosto fantasticky. Petr Čermák nám loni i letos složil hudbu a je to opravdu radost s ním spolupracovat. Má úžasný cit pro vytvoření atmosféry, kterou přesně potřebuju. Dá se říct, že jeho hudba mi byla inspirací, a když jsem ji slyšela, ihned mě napadaly kroky. Co víc si choreograf může přát?

Četla jste knižní předlohu hry?
Ano, několikrát. Ale myslím si, že se kniha nedá srovnat s činoherním zpracováním.

Viděla jste i jiné zpracování?
Ano, velkou inspirací mi byla verze slavného švédského choreografa Matse Eka.

Proč byste hru divákům doporučila?
Myslím si, že děj je dobře pochopitelný a zároveň je strhující a napínavý, plný vášně a dramatičnosti. Snažila jsem se podpořit horkokrevnost a hrdost Španělska. Navíc je to příběh o ženách, což je podle mě příjemnou změnou v dramaturgickém plánu. Ženy jsou na jevišti převážnou část představení. Avšak muži, ačkoliv se v dramatu nevyskytuje ani jeden, pouze se o něm mluví, jsou tam zakomponováni také. Jsou pro mě nedílnou součástí baletu. Jak bych jinak vytvořila milostný duet? No, možná je to výzva do budoucna.

Máte ještě nějaký další sen? Kterou hru byste chtěla režírovat a vytvořit k ní choreografii?
Moc bych si přála někdy vytvořit pohádku. Například Andersenovu Sněhovou královnu, nebo Mauglího. Pohádek není nikdy dost. A když ne pohádku, pak myslím, že by byla výzva zkusit roztančit Erbenovu Kytici.

V jakých představeních Divalda F. X. Šaldy vás mohou diváci vidět jako tanečnici?
Nejraději tančím roli Mary Wigman v představení Harald, hvězda se vrací, které bude mít v červnu bohužel derniéru. Také mě moc baví pas de trois v Louskáčkovi a role židovky v Gustavu Klimtovi.

Marika Hanousková. Narodila se v Praze. Baletu se začala věnovat v šesti letech na Soukromé baletní škole Jána Nemce, odkud roku 2000 směřovala na 1. Soukromou taneční konzervatoř v Praze, kterou úspěšně zakončila roku 2008. Během studia dojížděla tři roky do České Skalice, kde probíhala Letní škola tance (Jiří Rebec). Už v rámci školních představení se objevila v několika inscenacích: Louskáček, Dům Bernardy Alby. Ihned po absolutoriu nastoupila do angažmá libereckého divadla, kde ztvárnila role jako např. komorná Nanette (Marie Antoinetta), Madame de Volange (Nebezpečné známosti), Mary Wigman (Harald hvězda se vrací!), sólo Vločky (Louskáček). Stále ji můžete vidět v baletech Periferie, Tančírna nevyslovených přání, Gustav Klimt. Mimo baletní představení je možné Mariku Hanouskovou spatřit i v muzikálech (Sugar). Spolu s Veronikou Fišerovou vytvořila autorské duo, které se podepsalo pod úspěšným tanečním projektem Café Reichenberg, pro který vytvořila choreografie Poslední schůzka a Christian Platz. Roku 2007 se probojovala do semifinále International Dance Competition Premio Roma. Mimo divadlo učila jeden rok děti v krasobruslařském klubu BK Variace Liberec, momentálně působí v ZUŠ Liberec. Od září 2014 nastupuje Marika Hanousková na Hudební akademii múzických umění (HAMU) na katedru tance, obor Choreografie.