Čistírna pokaždé jinak? Rock. Vtip. Ska. Show!

Recesistu Pepu Pondělíka, deklamujícího zpěváka, hospodského z Úpořin, jsme zpovídali na 20. ročníku festiválku Litoměřický kořen. „Prděl" tu do trubky i pěl se svou lehce šílenou undergroundovou kapelou Radost, která bavila už 1. ročník Kořene. Rozhovor s Kurtem Strohschneiderem (v Čistírně kytara, zpěv) jsme vedli po telefonu v den, kdy si v Táboře užíval festival Mighty Sounds. Jeho Čistírna už v sobotu 19. 7. zahraje na Zubrnice Festu 2014.

Josefe, hrál bys v Čistírně, nebýt skupiny Radost? V ní si tě spoluhráči vyhlédli, protože jsi muzikant a komediant?
Josef Pondělík: Na to odpovím docela jednoduše: Já jsem prostě takovej typ, kterej má velkou hlavu, že si mě vždycky někdo najme a všude mě předvádějí. A mě to docela už uráží, já bych chtěl mít klid. Čistírna jen řekne: „Hele, Pepíček s velkou hlavou." A voni na to všichni zabírají.
Já si dávám furt z Čistírny padáka, ale oni mě nepustěj', protože mám velkou hlavu.

Davis byl nejlepší!

Ale na trubku hraješ skvěle…
Nevím, co mám na to říct. Mně se třeba líbí Miles Davis, nejlepší trumpeťák na světě. A tak jsem zjistil, jak já na ni neumím. Tak dělám, jako že jo a myslím, že mám svůj zvuk, kterej se jmenuje „Konev". Když málo cvičíš, je to jako troubit do konve. Ten můj zvuk je poznat, já tomu hraní věřím. Ale jazzman Davis, ten na tom makal strašně let…
Ale pak si při koncertu lehneš na pódium, schováš se za repro bednu a z trumpety střílíš jako ze samopalu… Mám to i na fotce z festivalu Mezi dvorci v Ústí na Střekově, kde Čistírna hrála.

Které písničky Čistírny ti nejvíc vyhovují? Spíš soul, který jste hráli dřív, nebo Už jsme doma, Pražský výběr a lidovky..?
Cokoli udělají, z toho je mi zle. Nesedí mi vůbec nic (směje se Pepa). Baví mě jen naše skladby, když mají moje texty.

Dáváš radši přednost Radosti, nebo spíš Čistírně?
Já to neodděluju. V Čistírně jsem čistírna, v Radosti jsem zase radost.

Které písničky jsi přinesl do Čistírny pokaždé jinak? Co v ní máš svého?
Tak třeba 7 hospod (Moje milá), na tu jsem hodně hrdej. Je to docela slušně slavné.
U Koulelo se koulelo nemůžu říct, že je moje, tu jsem někde švihnul… Ale přinesl jsem to tam! Pak ještě písnička Celej svět, i tu jsem trošku někde šlohnul, ale udělal jsem k tomu dobrej text. A hrdej jsem ještě na skladbu Slibuju, myslím, že je taky moje. A já jsem se nepřihlásil k OSE, já jim na ty prachy kašlu! Ať si je někdo vezme.

Vyhodím sám sebe

Z Radosti prý vyhodíš Zdeňka Rusína, protože tvrdí, že napsal písničku Labe, na kterou jsi hrdý. Vyhodíš i někoho z Čistírny, ač je kapelník Gery Tereska?
Jo, sebe! Ona už stejně končí, bubeník Chandler jde. My natočíme ještě do konce roku cédéčko a to se bude obrovsky prodávat, protože všichni řeknou: „Á, oni končej!" Jedinej, kdo má s tím problém, je zrovna Gery. Ale aby něco novýho vzniklo, musí zase to starý skončit.

Nevadí ti, že má Čistírna hned čtyři dechy, že v ní nejsi sám?
To ne, protože vím, že já jsem nejlepší. Akorát mi někdy troubí do ucha!

Která ze tvých písniček bude na novém CD Čistírny?
Všechny, protože já to budu platit. Ba ne, židovská obec je připravená zaplatit nám cédéčko, pokud skončíme.

Ze soulu, funky a ska, který hrajete, co ti nejvíc vyhovuje?
Nic, mně je to úplně jedno. Vy jste ještě nikdo nepochopil jednu věc: Mě ta muzika vůbec nezajímá (smích). Je mi jedno. Já si v nejlepším autě na světě, v Ni**anu Pr**era, v žádném případě nepouštím muziku. Mě to fakt nezajímá!

Chroust nám zmizel

Asi „serióznější" byl rozhovor s Kurtem Strohschneiderem, divokým kytaristou Čistírny. Však uvidíte…

Jak vlastně Čistírna vznikla? Kolik lidí ji dávalo dohromady?
To už může být patnáct let. Založili ji Pavel „Chroust" Votický, Pepa Pondělík, Martin Herbst, Zorka Veselá a Edy Nekvasil. Tehdy se nazkoušelo pár skladeb a zbytek koncertu kapela vyjamovala. A protože se to dost měnilo, dostala Čistírna přídomek „pokaždé jinak". Před asi deseti lety Chroust (baskytara) zmizel, těžko říct kam. Ale kapela chtěla hrát dál a proto přišel Gery Terezka, dnes kapelník.

Kapelník tvrdí: „Všichni jsme takový divný typy". Souhlasíš?
Vlastně jo, sešlo se to dost zvláštně. Každý muzikant byl od jiné muziky. Tady v Teplicích se všichni muzikanti známe, já, Gery a Eda jsme hráli v kapele F. S. Pak se to ale začalo prolínat, že řekli, že by bylo fajn, kdybych začal hrát i v Čistírně.

Jak jste to měli žánrově?
Rozhodně v Čistírně nebyly vlivy ska, které jsou v ní dnes. Byl to rock načichlý funky, já pak začal nosit jiné vlivy. Když jsem přišel, koncert trval tři hodiny, ale nazkoušeného bylo míň. To mě brzo přestalo bavit, takže jsme začali „krást" hity. Navíc jsem začal nosit i vlastní skladby. Vyrostl jsem na Už jsme doma a Faith No More , do toho byly i bláznivější věci, třeba ska, kterým jsme hudbu okořenili.
Začaly přibývat další coververze, i Pražský výběr. Takže když se mě dnes někdo ptá na náš styl, nechám to na každém, ať to řekne sám. A většinou řekne, že to je sranda, velkej mejdan.

Musí se na písních, které hrajete, osm muzikantů z Čistírny shodnout? A kdo jsou dnes muzikanti z vaší kapely? Prozradíte sestavu i jejich povolání?
Měli by. Sestava je: Pepa Pondělík, trumpetista, zpěvák a hlavní „ksicht" kapely je elektrikář i hospodský, má střelnici U Přeborníka. Kapelník Gery Terezka je chlaďař, já kytarista a učitel, druhý kytarista Lukáš Srb je vedoucí skladu, bubeník Jirka Chandler Šídlo je grafik z reklamky, druhý trumpetista Martin Karban i pozounista David Tománek jsou učitelé a saxofonista Honza Modráček různě mění zaměstnání.

To naše bláznovství

Čím drží Čistírna pohromadě? To je to vaše bláznovství?
Určitě. Tím, že jsme každý hudebně jiný, je to tak pestrý, že nás hrát dohromady baví. Každý si do Čistírny přinášíme něco jinýho, navíc jsme dobrá parta…

A jste schopní odehrát „svatby i pohřby"?
Rozhodně jo, děláme to už víc let. Ale jsme rádi, když nás někdo z těch, co zvou, zná. Už se nám jednou stalo, že si nás vzali na maturitní ples a bohužel ani přesně nevěděli, jak naše vystoupení vypadá. Pak na to jen koukali. Ale hrajeme i koncerty, festivaly, svatby, narozeniny…

Co byla zatím nejprestižnější akce Čistírny? Co dokázala?
Těžko říct. Jsme rádi, když si zahrajeme na větších festivalech, kam se přijde podívat i pět tisíc lidí, rádi zahrajeme třeba i v zahraničí, v Německu, Holandsku. A už víme, že se o nás dozvěděli jinde. Že už nejsme vyloženě lokální kapela, která by jezdila od Ústí po Most, podíváme se i dál. Ale líbilo se nám, když jsme hráli na akci ke dvaceti letům hospody U vystřelenýho voka. To je pro mě legendární, kultovní hospoda, takže jsme byli rádi, že si na nás vzpomněli.

Co je váš největší hit, který hrajete? Ten vlastní?
To je paradoxně ta nejprimitivnější skladba, která vznikla asi během jedné minuty. Jmenuje se Reprák, je to dialog: Zeptáme se v něm: „Nemáš nějakej starej reprák?" Odpověď hned zní: „Nemám!" A zase: „Nemáš?" A odpověď je: „Ko*ot!"

Reprák je velký hit

Jak píseň vznikla?
Na základě telefonického rozhovoru. Nahrávali jsme ve studiu u Luboše Růžičky, našeho kamaráda. A zrovna mu někdo volal, ptal se ho na něco a ta slova tam zazněla. A hudebně je to naprosto primitivní riff , který se střídá s dalším ještě jednodušším. Ale jak je to jednoduché, tak to na lidi víc funguje. Všichni Reprák znají, pamatují si ho a chtějí ho slyšet.Dokud ho nezahrajeme, nepustí nás z pódia.

Řeč je o Ústeckém kraji, však je většina lidí od vás z Teplic. Co zážitky z Libereckého kraje, Jablonce, Lípy či Nového Boru?
Shodou náhod náš saxofonista je z Nového Boru. Kdysi studoval konzervatoř v Teplicích, tam jsme ho poznali a dnes už je zas doma v Boru a jezdí za námi, kam je třeba.

Najdete si i šanci, hrát v jeho rodném městě, v Boru?
Určitě, a několikrát do roka. Vyzdvihl bych pravidelnou každoroční akci, výjezdní seminář orální historie, víkendový seminář profesora Miroslava Vaňka. Seznamujeme se s relativně mladou historií Československa, s undergroundem 60. až 80. let. Obohacuje nás to spíš lidsky, profesor je výborný zdroj informací. Pak je skvělý mejdan s asi šedesáti studentkami Univerzity Karlovy…