Galerie chystá poslední přednášku k výstavě Kosmos

Poslední z umělecko – historických přednášek cyklu Lyceum, doprovázejících výstavu Kosmos Kamila Linharta, nese lakonický název: Kamil Linhart a Fyzika. Ředitelka Galerie Benedikta Rejta v Lounech PhDr. Alica Štefančíková seznámí posluchače s interpretací Linhartovy tvorby, která se opírá o poznatky současné astrofyziky a teoretické fyziky.

A to ve čtvrtek 8. července od 15 hodin!

Závěrečná etapa každé umělecké tvorby nestojí osamoceně vůči dílu předcházejícímu. To platí o tvorbě Kamila Linharta možná ještě větší měrou. Jeho celoživotní myšlenkové i výtvarné úsilí směřuje ke středu, k poznání skrze studium a koncentraci. Od krajiny a surrealistických počátků se dostává k tématu archetypu, spojenému s jungovskou hlubinnou psychologií, k existenciální filosofii, mystickým tradicím východu i západu a konečně i k přírodním vědám, a to především teoretické fyzice a astrofyzice, a usiluje o smysluplnou syntézu těchto východisek. Proto logicky poslední etapa, ve které je toto směřování nejzřetelnější, představuje skutečně závěrečné vyústění celoživotního díla, jak myšlenkového, tak výtvarného.

Že se Linhart do hloubky zabýval planetární soustavou, vesmírnými kolizemi, pohybem a vzájemnou konstelací vesmírných těles, je zřejmé i z literatury, kterou studoval. Odtud se odvíjí jeho výtvarná představa makrokosmu, kterou ztvárnil především na svých Limitových kompozicích. Na tomto základě je vystavěna níže citovaná interpretace Alice Štefančíkové ve stejnojmenném katalogu k výstavě: …závěrečná Kompozice č. 17 je pohledem na termojadernou fůzi hvězd a návrat na začátek vznikajícího vesmíru po Velkém třesku, do ionizovaného kosmického plazmatu před tím, než vesmír začal chladnout a vytvářet těžší prvky, z nichž pomalu začal transformovat do stavu umožňujícího naši existenci“.

Linhart však svojí tvorbou usiloval ještě o víc, nežli o samotný výtvarný přepis astrofyzikálních jevů. Jeho směřování ke středu jde o „jednotnou teorii všeho“. Podobně, jako usilují teoretičtí fyzikové o tak zvanou fyzikální M – teorii (Majesty Theory), sjednocující všechny teorie dosavadní, on usiluje o syntézu filosoficko - duchovní. Počítá podobně jako ona M – teorie nikoli s tradiční trojrozměrnou soustavou a časem, ale uvažuje jako ona i jiné dimenze. Těm posléze dává podobu na svých čtvercových kompozicích. Vazba na vědecké výstupy je zřejmá již z mnohých jednotlivých názvů, jako jsou série Jiných dimenzí, nebo Hra superstrun, související s fyzikální teorií superstrun. Alica Štefančíková ve svém výkladu nabízí konfrontaci vědeckých diagramů, fotografií pořízených Hubbleovým dalekohledem za hranicemi „našeho kosmu“, i počítačových simulací vícerozměrného prostoru, vycházejících ze strunové teorie, s myšlenkovým a posléze malířským odkazem lounského umělce a pedagoga. Ostatně sám Kamil Linhart v jedné z úvah nad svojí tvorbou poznamenává: Stále více se stává zřetelnou konvergece závěrů moderní fyziky s pohledy východní či evropské spirituální filozofie. Stále více je jasnější, ve shodě s relativizujícími postuláty postmoderních myslitelů, že náš běžný obraz světa je nedostatečný.

Kamil Linhart nebyl jen umělec, stejnou měrou byl pedagog, myšlenkový průvodce. Měl bytostnou potřebu nenechávat si poznatky pro sebe, předávat dál. Jeho umělecká tvorba jako poselství člověka a tvůrce permanentně nabízí obohacování onoho jím výše zmiňovaného nedostatečného obrazu. Právě proto, nehledě na časový odstup, je těmito svými přesahujícími významy stále aktuální, a jako skutečný duchovní učitel navádí na cestu ke středu ze své, pro nás, kteří jsme ukotveni v tady a teď, tak jiné dimenze.

(gbr/lš)