Kristova léta jsou pro básníka roky lásek, zrání, prozření a také otázek. Ptá se po smyslu života. „Kam kráčím?" je zvědavý.

Právě ústecký autor poezie Tomáš Tajchner (*1979) má nyní zmíněná léta. Vydal už dvě sbírky básní v letech 2006 a 2009 („E&J", název dostal útlý svazek podle laciné americké brandy Easy Jesus), nyní přišel se svou třetí sbírkou. Nazval ji „Slova, která nemám komu vrátit", aby se vyznal z pocitů a myšlenek třiatřicátníka.

Tomáš Tajchner píše básně na mobilním telefonu a věru nemá rád, když o něm někdo říká, že je básník. Jeho asi nejznámější verš dnes je: „Dokud není ve tvé duši, tak ti černá hrozně sluší." To by asi výrobci pracích prostředků i kreativci žasli, jaké on umí působivé slogany!

V nové sbírce přichází Tomáš Tajchner s něžně milostnými verši, ale také s poezií plnou trýzně, smutku i vzdoru. „Nová místa hledám, abych se měl kam vracet," vyznává se.

„Má duše rozpitá do beztvaré skvrny, mé srdce vyspravené nesterilní nití,"vidí sám sebe. „Dej mi jen co sama chceš mi dát," je zde jeden z milostných veršů.

„Co se jen nanosili vody aby vyrostla třešeň pod níž tě líbám má lásko v dnešním dni jediná kolik lidí v této chvíli kdy za tebe děkuji bohu jeho jméno proklíná," zní v úvodu jedné z jeho nejzdařilejších milostných básní.

„Co tě znám chodím rovný v zádech, dny proplouvám na jediný nádech," děkuje a vzápětí si uvědomuje: „Už chápu co znamená být sám, od té doby co tě znám."

Také přichází k životnímu poznání: „Nikdy jsem v tobě nepotkal dvakrát stejnou ženu, pokaždé jinudy musel jsem k tobě jít…"

A při loučení s láskou šeptá: „Malou pusu na cestu dobrou noc ti dám zamknu za tebou nikoho nečekám dovřu srdce jako skříň vpluju do svý samoty…" V závěru své aktuální třetí sbírky poezie pak prozrazuje: „Máš mě, lásko, ve svých malých dlaních… Máš mě, lásko, máš tam u soutoku tichých vět…"

V jedné básní si zas spíš pro sebe smutní: „Propadám se, propadám sakem leštím bary…" A jinde: „…život je euforie početí a nekonečné střízlivění…"

Také o životě filozofuje Ústečan, jak jinak? „Každej v sobě máme kus nebe a kus pekla…" A se satirickou nadsázkou dodává: „…každej v sobě máme kus boha a kus vola." O kus dál, už v jiné básni, samozřejmě, si vzal na pomoc pro svůj životní pocit metaforu: „Skrz doutnající obruč všedních dní… kráčíme naslepo pro své stáří…" A jinde trefně medituje: „Potmě jenom stěží poznáš, kterej schod je poslední, život je krok do prázdna, na konci se rozední, musíš se dotknout kamen, dojít na svůj vlastní kraj…"

S neotřelou metaforou pracuje poměrně často: „Úsvit v bílý zástěře brousí hvězdy do ztracena…"

Má v sobě také vzdor: „…neumím držet hubu a srážet paty… jsem neoraný pole, v něm zaseknutá morální motyka…" Utvrzuje se: „Měl bych se k životu stavět čelem, místo veršů sbírat šarže… Měl bych víc věřit a o něco míň doufat…" A postěžuje si uraženě: „Občas se můj strážnej chová jako malej smrad…"

V jedné básni je zcela pesimistický: „Zas hledám chyby ve všem, cizí vlasy v žrádle…" A končí poraženeckou licencí: „…půjdu si dát sprchu a oběsit se do garáže."

V závěru sbírky se pak Tomáš Tajchner ptá: „Čím si tě, stránko, čím si tě zaplním, kolik smutku v sobě nosím…"

Po knížce vydal i audioknihu na CD, kde s hudbou Pavla Nepivody (ze skupiny The Boom Beatles Revival Band) čte Tajchnerovy verše z předešlých sbírek herec Martin Stránský (* 1970), nositel ceny Františka Filipovského za dabing 2011. Jeho sugestivní a magický hlasu (dabuje Dr. House) zazní i Tajchnerův verš: „Své kroky řídím podle hvězd…" Také slova: „Jsem bludný Holanďan ze střekovského nábřeží… Nehledám nenávist, ani lásku, jenom svoji tichou spící krásku…"

Knížku „Slova, která nemám komu vrátit", dílko zralého autora, který je novým a nadějným jménem na nebi české poezie, seženete v ústeckém knihkupectví Pod Věží v sousedství kostela Nanebevzetí Panny Marie. Jako komplet s audioknihou Tomáše Tajchnera a Martina Stránského (ta je za 150 Kč) přijde pouze na 200 Kč.

Zpracoval Arnošt Herman