Kdy jste začal s airbrushem?
Kolem roku 1988, kdy jsem objevil tuto techniku na pozadí scény pro německou televizní show s Deanem Reedem. Po objevení této techniky jsem si postupem času opatřil veškeré vybavení a začal pronikat do tajů airbrush.

Co jste touto technikou namaloval jako první?
Poprvé jsem airbrush použil na ilustracích titulních stran tehdy znovu vycházejícího Rodokapsu. První obal na desku, kde jsem airbrush využil, byla Nová růže Vildy Čoka.

Proč se vám zalíbila právě technika airbrush?
Je mi blízká. Baví mě. Sice je to piplačka, ale ve finále se stříkací pistolkou dosáhnete nebývalých efektů.

Co všechno malujete?
Od portrétů lidí přes tučňáky, volská oka, až ke stovkám reklamních ilustrací.

Pro jaké produkty jste dělal reklamní ilustrace?
Obaly na křupky, na čokoládu Milka, ilustrace pro reklamní akce Coca Cola.

Posbíral jste dost mezinárodních cen…
V roce 1994 jsem se přihlásil na celosvětovou soutěž v airbrush technice. Toho roku to nevyšlo, ale příští rok 1995 jsem ke svému překvapení získal první cenu. Pak se dveře otevřely a přicházely nabídky k účasti na prestižních výstavách a publikování prací v zajímavých magazínech.

Kdybyste měl vybrat obraz, který máte nejraději, který by to byl?
Nejraději mám pokaždé ten, který právě dokončím. Ale. Oblíbenou je určitě kolekce třinácti obrazů „Penguins In The City". Je to vidět i na odbytu mých limitovaných autorských tisků. O tuto kolekci je největší zájem. Mimochodem, všechny mé autorské tisky lze zhlédnout a i objednat na mých stránkách www.karelkopic.cz.

Když předěláváte obaly desek třeba Pink Floyd nebo Led Zeppelin, posloucháte jejich muziku?
Při malování nejraději poslouchám progresivní rock 70. let. Nejenom tyto skupiny, ale i další, které zná jen pár fanoušků tohoto žánru a jejich CD se opravdu špatně shání.

Mají muzikanti tušení, že obaly jejich desek nějaký chlapík v Ústí předělal?
Někteří ano. Ale kam se až tyto obrázky dostaly, asi nezjistím. Pravda je, že reprodukce vyšly v časopisech a odborných magazínech mnoha zemí světa. Ale kdo si to přečetl, to nevím…

Nemohou zde nastat problémy s autorskými právy?
Myslím že ne. Kdybych používal originální obaly… Ale já je vždy předělám, upravím podle své fantazie. Třeba k obalu desky „More" od Pink Floyd jsem přidal další větrný mlýn, navíc to není komerční záležitost. Ty moje obrázky se neprodávají po statisících…

Jak se k vašemu obrazu dostal bubeník Tico Torres z Bon Jovi?
Na jednom večírku jsem se seznámil s Evou Herzigovou a dostal jsem pozvání zúčastnit se její a Ticovy svatební party. Namaloval jsem tedy jako svatební dar obraz a na této party jej oběma slavnostně předal. Myslím, že oba měli opravdu radost.

Obraz má i Rick Wakeman z Yes.
S pár členy Yes jsem se seznámil po koncertě v Praze. Zaujala je témata mých obrázků. Poté jsem vytvořil pro Ricka Wakemana jeho portrét s pozadím, ve kterém je obsažena velká část jeho tvorby. Při dalším jejich koncertu jsme měli schůzku a on byl obrázkem tak nadšen, že s námi stále seděl a koncert začal se skoro hodinovým zpožděním.

Neuvažoval jste o odchodu za hranice? Přeci jen se tam dá airbrushem uživit lépe.
To máte asi pravdu, ale doma je doma. Mám zde spoustu přátel, jsem zde již zvyklý, takže přesun zatím odložím na příští století.

Čím jste vlastně chtěl být jako malý kluk?
Mým snem bylo stát se výtvarníkem, později hudebníkem. Vše se postupem času vyplnilo.

To ano. Bubnoval jste u Michala Tučného. Jak jste se k tomu dostal?
Bubnoval jsem tehdy ve skupině „Kamion" Jindry Šťáhlavského a na koncertě v Košicích se na nás přišel podívat Michal Tučný se svou skupinou. Po nějakém čase odcházel z Tučňáků jejich bubeník a vzápětí jsem od nich dostal „ lano". To byla nabídka, která se neodmítá.

Hrál jste s Tučným, na obrazech máte tučňáky, souvisí to spolu?
Nesouvisí to s tím. Tučňáky jsem dělal poprvé na stavební průmyslovce už někdy v roce 1976. Kamarádovi, který neuměl ztvárnit postavy lidí na výkres perspektivy budovy, jsem tam prostě namaloval tučňáky. Napadlo mě to jako legrace, učitel byl ale jiného názoru. Smysl pro legraci neměl, řekl mu: „Co jsi to tady udělal, ty prasáku?! Za čtyři." Takže jsem spolužákovi vlastně moc nepomohl.

Tučňáci vás drží stále. Proč zrovna oni?
Protože se mi líbí jejich stavba těla. Jsou jako lidé, žijí jako lidé v komunitách a až jednou porozumím jejich řeči, mám pocit, že i jejich způsob komunikace a myšlení nebude odlišný. A ještě, když je zasadíme do typického amerického velkoměsta, tak to vypadá, jakoby tam žili odjakživa.

V jakých kapelách jste také bubnoval?
Začínal jsem jako jazzový hráč. Hrál jsem se spoustou ústeckých kapel, poté jsem hostoval s v té době československou jazzovou elitou, například skupinou Impuls, Kvartet Milana Svobody. Po nástupu k Michalovi jsem měl možnost natáčet ve studiu se špičkami naší scény. Zajímavá byla i spolupráce s Deanem Reedem, skupinou Nové Schovanky, kde jsem účinkoval dalších sedm let, několik koncertů s Marií Rottrovou, spolupráce s Lenkou Filipovou, Michalem Davidem, Pavlem Bobkem, Petrem Jandou, Zdeňkem Rytířem, Ondřejem Hejmou, Karlem Šípem, Alicí Springs, Věrou Martinovou…

Co máte v regionu nejraději a namaloval jste někdy zdejší kraj? Třeba i s tučňáky?
Výhled z okna na České středohoří, hrad Střekov a horizont při západu slunce. Jako kluk jsem chodíval s blokem do přírody a zaplňoval stránky kresbami přilehlého okolí. Kdybych hodně hledal, asi bych ten skicák ještě objevil.

Karel Kopic

Narodil se 11. května 1958 v Ústí nad Labem. Studoval stavební průmyslovku. Až do roku 1997 profesionálně bubnoval v mnoha kapelách, nejdéle u Michala Tučného. Po roce 1992 se z něj stal profesionální airbrush ilustrátor. Je držitelem mnoha ocenění v této kategorii. Například získal první místo v anketě mezinárodních airbrush cen v Německu v roce 1995 za ilustraci Marilyn Monroe. Při vyhlašování cen v Americe získal v roce 2000 třetí místo za své oblíbené tučňáky. Publikuje v airbrush magazínech vycházejících po celém světě. Více na www.karelkopic.cz.

Zpracovala Michaela Svobodová