„Role v porotě je pro mě poctou i šancí seznámit se s mladou generací klavíristů," řekl. „Na takové akce se těším. Je to soutěž s velkou mezinárodní reputací, letos budeme mít téměř padesát soutěžících. Na jednu stranu je hezké, že je tu široká mezinárodní účast, na druhou stranu vidím v programu méně českých soutěžících. Jestli se zalekli mezinárodní konkurence? Věřím že ne. A soutěžící se vracejí…"

47. ročník, 47 účastníků, to je jistě náhoda. Ale zajímavá…

To ano. Mám rád čísla i tyto takzvané náhody.

Po dvou letech v čele poroty Pianoforte máte už z Ústí nějaké pěkné či mimořádné zážitky?

Všichni ocenění podali na Koncertě vítězů skvělé výkony. To je vždy pro porotu velká vzpruha, ne vždy se podaří, že soutěžící, které vybereme, na koncertě zazáří. Ale toto vyšlo a všichni ocenění hráli naprosto mimořádně. Z toho mám velkou radost, nejvíce z absolutního vítěze Projahna Eliase Friedricha(SRN), který hrál fenomenálním způsobem zejména technicky náročné skladby.

Jak je důležitá taková soutěž? Začínal jste na podobné?

Jako dítě jsme jezdil na soutěže, jmenovaly se Soutěž tvořivosti mládeže. Ale já jako dítě až takové ambice neměl. Spíš jsem se držel zpátky a začal jsem na sobě pracovat až když mi bylo čtrnáct let. Tedy trochu anomálie, protože dnes je trend začínat co nejdříve.

Hrajete po světě, máte úspěch. Kde jste v poslední době hrál?

Před dvěma týdny jsem se vrátil z Kanady, s houslistou Ivanem Ženatým jsme hráli v Torontu, Edmontonu, Calgary a Vancouveru. V dubnu se chystám na měsíční turné do Ameriky, hraji po Evropě, v Americe, v jihovýchodní Asii, zejména. Je to „létající cirkus", pořád na cestách. Včera jsem hrál v Havířově, teď jsem v Ústí, po soutěži jedu do Olomouce i do Otrokovic. Střídám koncertní činnost s pedagogickou, učím na konzervatoři v Praze, jsem umělecký ředitel Chopinova festivalu v Mariánských Lázních. Baví mě střídat činnosti organizátorské a koncertní.

Co mladé klavíristy čeká, aby dosáhli až vašeho renomé? Je to dlouhá cesta, moc nervů…

Soutěže jsou vstupní branou do koncertního života, jeden z nejčistších způsobů jak se na ně dostat. Jsou na bázi určité „sportovní výkonnosti", boduje se tu, měří, ač je to složitější než ve sportu, kde užívají stopky, metry… Soutěže jsou začátkem kariéry, děti se ale budou vyvíjet hlavně osobnostně a ve vztahu ke svým pedagogům. Nelze říci, že děti, které budou jezdit od soutěže k soutěži, budou nakonec nejlepší. I když to tak v důsledku je, protože ty, které jezdí na soutěže, hraní zajímá. Je to jedna z věcí, která přispívá k uměleckému růstu.

K tomu, aby se člověk mohl stát koncertním klavíristou, je třeba jezdit i na soutěže dospělých, u nás třeba té na Pražském jaru. Je to katapult k místním orchestrům a pořadatelům i ve střední Evropě. Mně se třeba podařilo vyhrát soutěž v New Yorku, což byl odrazový můstek pro americká i japonská pódia…

Je důležitý pro porotu také potlesk publika?

Dle mé zkušenosti, názory poroty jsou i názory publika. To poznáte i podle toho, jak lidé tleskají na Koncertě vítězů. Vzdávají tak hold vítězům.