Nová česká hudební akce Open Air Festival, třídenní hudební smršť skupin, dýdžejů, divadel a další zábavy, odstartovala ve čtvrtek 12. srpna na letišti v Panenském Týnci poblíž Loun.

Prostor letiště byl přitom pro něj ideálním místem.

Nikdo nebloudil

Vše se odehrávalo podél hlavní silnice letiště, nebylo možné zabloudit. Jen před 19. hodinou se v pátek tvořily asi půlhodinové kolony aut návštěvníků. Ale jinak se vše odehrávalo hladce, téměř bez viditelných problémů. A stánkaři s tričky, nápoji a především jídly všech možných druhů od halušek přes pečené prasátko po gyros měli o zákazníky postaráno… i přes relativně vysoké ceny.

Zámek i Monkey´s

Otvírací den s čistě českými skupinami Charlie Straight, Garage, Monkey Business, Totální nasazení nebo Krucipüsk byl dost úspěšný jistě také proto, že na něj byl vstup zdarma.

Tomáš z Divišova přijel na festival do Týnce s přítelkyní. „První den byly nejlepší kapely Visací zámek a Krucipüsk. Dobrá show,“ prozradil. Kláru z Teplic ve čtvrtek pobavili Monkey Business. Máme tu nedaleko chatu, viděla jsem je ale jen chvíli. Bylo tu dost lidí a tancovali,“ prozradila Klára z Teplic.

Smolná 13ka?

Druhý den, tedy pátek 13. srpna, měl ve hodiny po poledni začít na hlavním pódiu O2 Main Stage koncertem Navigators. Ale kvůli technickým problémům nakonec vystoupili na blízké Prima Cool Stage. „Po nich ale už Toxique hráli podle programu. Skluz se dohnal i na Cool Stage,“ byl rád Pavel z Prahy, návštěvník festivalu.

Drsná Vanessa

Z bloku českých kapel na hlavním pódiu ho – vedle Tata Bojs – zaujala tvrdá elektronická kapela Vanessa, která se před nedávnem vrátila na scénu s výborným albem Ave Agony. „Zněli dost intenzivně, měli výborný zvuk. Pět skladeb těchhle elektro-teroristů ale na mě bylo tak akorát. Nevím, co by se mnou udělal celý koncert. Asi bych ho neustál,“ soudil.

Ujít si nenechal ani Vypsanou fiXu z Pardubic, rockovou partu okolo zpěváka a šéfa Márdiho. „V tu chvíli bylo pro mě na festivalu hluché místo. Vlastně nebylo kam jinam jít,“ tvrdil. Ale nelitoval.

Táborští americky-rockoví Sunshine předvedli standardní odvázanou show, zpěvák Kay Buriánek schovaný pod kapucí (jako vždy) nezapomněl ani na hit Top Top! The Radio! ve finále vystoupení. Pod pódiem si je užívaly stovky fanoušků.

Tata roboti

Mezitím začalo i vystoupení TataBojs na hlavním pódiu. „Uvidíte poslední českou kapelu dneška na tomto pódiu,“ sliboval spíkr. A čtyřčlenná skupina z Hanspaulky napochodovala na pódium jako roboti. V oblecích s kravatami měli při intru trhavé pohyby, pěkná zábava! A pak s hity nešetřili, počínaje písní Toreadorská otázka přes Geometrickou k Pěšákům… a dál.

TataBojs se v tu dobu částečně kryli s rockovými vtipálky Wohnout. Ti hráli i hit Gramofon, publiku tančilo na jejich Gangu a ocenilo, když se kapela bratří Homolů na písničku o Pepících rozšířila na pětičlennou sestavu… Silné melodie, ostré kytary, „tvrdá hudba a jasné hity“ – to byli Wohnout léta 2010.

Hip hop non stop

Festival pozval i hrdiny a pionýry českého hip hopu, pražská tria Peneři Strýčka Homeboye (PSH) či Indy a Wich. Publikum tančilo i na ně, Indy s hostujícím LA 4 si od kolegů půjčili výborný hit Praha. PSH zase připomněli i jednu ze svých nejstarších hitovek Penerský dezert, jejíž text zde ale bohužel nelze odcitovat – ač jej tančící publikum skandovalo s kapelou. Než ale PSH nastoupili, měli nepříjemné technické problémy. Nechtěl bych být v kůži zvukaře, který si to od raperů dost nevybíravě slovně „odskákal“.

V helmě motorkáře

Finále večera patřilo norské hudební senzaci Röyksopp, kteří – pro někoho možná bohužel – proměnili prostor pod hlavním pódiem (díky svým velkým hitům) v lepší diskotéku s maskami a hodně dobrou zpěvačkou v přílbě motorkáře. Lepší byly od Röyksopp písničky, které tak tanečně „netlačily na pilu“. Více v nich vynikaly silné melodické motivy skladeb kapely (Poor Leno, Remind Me), které opravdu umí. A jimiž se Röyksopp proslavili. Překvapení na konec? Určitě! Coververze skladby písničkářky Kate Bush. Jen bylo divné, že k nim nebyla projekce na dvě velká plátna jako k ostatním hvězdám na hlavní scéně.

Kšandy nízko

Oč výš ale pak byli skvělí britští Faithless, špička současné taneční hudby! V klasickém rockovém obsazení s hubeným černošským zpěvákem Maxi Jazzem u mikrofonu (efektní černo-bílé sako, kšandy proklatě nízko) hráli jako o život, i „sboristé“ dostali šanci k sólům. Lidé si je užívali i v silném dešti, jen oblékli pláštěnky a nasadili kapuce a „pařili“ dál.

„Jste fantastičtí,“ chválil Jazz publikum. A věděl proč, fanoušci mu doslova „zobali z ruky“. A odvazovali se, tančilo až do jedné do rána, kdy lidé dost neochotně kapelu „propustili“ z pódia. Tedy až po třech přídavcích.

Ano, DJ byl Bůh

Faithless vedle dvou tří pěkných „ploužáků“ a starších hitů (mj. bouřlivě přijaté Insomnia či God Is A DJ) hráli i ty nejlepší kousky z letos nové desky The Dance. A to včetně výborných písní Not Gong Home či Sun To Me. Měli „vychytanou“ počítačovou projekci se slovy i padajícími bombami, to když zpívali proti válce, násilí na ženách i dětech… Vychovávali nás, i bavili.

Šansoniér Arno

I sobota, poslední den akce, pro mě začal se slušným zpožděním. Ale to nejdůležitější – belgického rockového šansoniéra Arna Hintjense, jsem už odpoledne stihl.

Obličej staršího chlapíka dokazoval, že už hodně zažil. Trochu připomínal francouzského bouřliváka Serge Gainsbourga, již zesnulé legendy. Arnův podmanivě drsný hlas dobře korespondoval s klidnější melancholickou i tvrdší hudbou doprovodné kapely.

Zaujmout musel hlavně ty lidi, kteří mají rádi hudbu Lou Reeda či Nicka Cavea, „vezl se na podobné vlně“. Některé jeho písně přitom byly hezky vylepšené o melodie Orientu hlavně díky pohledné snědě exotické sboristce.

Kde byli všichni?

Mrzelo mě ale, že jej sledovalo asi jen sto – a tedy zoufale málo – lidí. A přitom na koncertě chlapecké pop rockové skupiny Mandrage o kousek dál bylo v tu chvíli plno. Inu, děvčátka a jejich idoly.

„Líbil se mi tu Dan Bárta se svou jazzovou kapelou. Zatím jsem ho znal naživo jen z JAR, jinak ho znám jen z televize. Hodil se sem, byla pohoda. Sluníčko svítilo, sedli jsme si a dali pivečko,“ byl spokojený Marek Plíhal z Nového Jičína. „Včera mě hodně bavili Faithless a TataBojs,“ dodal.

Laura oslaví 25 let

Dokonalou show, jak to uměla už v 80. letech minulého století, předvedla rocková parta Laura a její tygři. Legendární mostecko-pražská skupina, která oslaví 25 let existence speciálním trojkoncertem v pátek 3. září od 21.00 hodin v Žatci na náměstí. Strhující podívaná, muzikanti tradičně měli černé brýle i kalhoty a bílé košile, zpěvačka červenou sukni a černou vestu, nabídla nové skladby i starší hity, mj. Nemůžu bejt spokojenej či Slovník cizích slov. Vyrovnaly se ale s přehledem písničkám z loni nové desky Laury, CD Nejsou malý věci.

Müller řekl: „Už“

Pak ještě na skok na Richarda Müllera, slovenského rockového hromotluka s citem pro křehké písně. Představil pár hitů ze své letos nové desky Už, ale sázel také na svou klasiku. Nadšené bylo publikum, ať už zpíval Ninu Ricchi, Knížete Rohana, Nebude to také ľahké, drahá, Milovanie v daždi… Výborná jazz blues rocková kapela, pod pódiem plno jen o něco méně než na hvězdné britské Faithless večer před tím tamtéž. „Byl dobrý, ale i trochu náfuka. Takový jakoby neohrabaný, to asi tím, jak je vysoký,“ soudil po koncertě Pavel z Prahy.

Poklus okolo Kluse

Z koncertu Riša Müllera, z té masové oslavy dobré hudby, jsem „pláchnul“ na vystoupení ústeckého divadla Činoherní studio do stanu se třemi špičkami. Cestou jsem míjel pódium, kde právě originálním způsobem – zábavně i pro diváky – zvučil svůj koncert písničkář Tomáš Klus. Ne nadarmo je dnes tento usměvavý mladík s kytarou a „s duší i rýmy Karla Kryla“ velkou atrakcí českých pódií.

Tragikomedie z Ústí

S pražským hercem ústeckého původu Markem Taclíkem v hlavní roli zde představil soubor ČS svou původní inscenaci Strange Lově, vyprávějící o posledním Depešákovi v Čechách.

Bylo při tom veselo i smutno, tragikomedie Činoherák umí. Pobavil asi čtyři stovky diváků, což není málo. A rád na to bude vzpomínat. Více o samotném zdařilém představení a jeho zvláštní atmosféře zítra na kulturní, tedy této straně Deníku.

Kissaway zazářili

A protože jsem na festival s Činoherním studiem přijel – díky moc, Achabe a spol. – a také s ním odjížděl, už jsem jen viděl koncert mladé, ambiciózní a šikovné „chlapecké“ kapely The Kissaway Trail. Zamrzelo trochu, že spíkr hned dvakrát popletl název skupiny, když ji uváděl. Dvě chyby ve dvou slovech, to chce velkou trému…

Protože už jsem nestihl slavné britské Kasabian, The Kissaway Trail pro mne byli tím nej z finálového večera. Nešetřili melancholií, třeba když zpívali svůj první singl a hit You Never Leave LA. Zněli jako mladší bráškové U2, ale sebejistě, kytarově tvrději když chtěli.

Jako v kině

Jejich hudba má sílu, emoce z ní jen prýští, jejich první album je skvělé. Doporučuji! Však z něj také jako přídavek hráli úvodní písničku – a nebyla během koncertu zdaleka jediná. Jistě o nich ještě uslyšíme, mají na to!

Zajímavý byl přitom „přístup“ asi třicítky diváků. Nejspíš se nechtěli mačkat pod pódiem, možná už byli z třídenní zábavy unavení. Tak si sedli na trávu a jako v kině sledovali projekci kapely na velkém plátně vedle pódia. Doma tak velkou „plazmovku“ jistě nemají.

Přenos Kasabian

Podle pořadatelů britským Kasabian aplaudovalo na závěr festivalu asi 18 tisíc lidí. Navíc se Open Air Festivalu (OAF) podařil husarský kousek – koncert těchto úspěšných kytarových Britů byl přenášen na webové stránky festivalu. A vidět ho mohli jejich návštěvníci ještě i po celou neděli.

Co bude za rok?

Česká rocková i hip hopová a taneční elita i hvězdičky, ale i velké zahraniční hvězdy. To byla nabídka 1. OAF, která nemohla minout cíl. Bude stejně zábavný a v dobrém „vyčerpávající!“ i jeho 2. ročník? Uvidíme, uslyšíme…