Rok 2013 je pro reggae skupinu Švihadlo rokem oslav třiceti let existence. Dost si to 7 hudebníků v houpavém rytmu užilo v říjnu v pražském Lucerna Music Baru, kam pozvali hosty i svůj sbor G*Apeels a dechy. A label 100PROmotion jim vydal album „Švihadlo 1983 - 2013: Best of 30", kolekci šestnácti nej songů v čele se Zeleným listem, Pohodou, Sám si to nevychutnám nebo Času je málo. Je to výběr ze šesti alb.

„Vrátili jsme se i k písničkám, které jsme dlouho nehráli. Vlastně jen to výročí bylo důvod, proč se ohlížíme. Na příští rok už plánujeme novou desku," řekl pro Deník Petr Šturma, autor hudby i slov, muzikant. Jeho hlas je přitom tak charakteristický, že si ho těžko spletete s jinou reggae kapelou odkudkoli.

Neuměli jsme hrát

Petře, v čem bylo Švihadlo jiné v roce 1983 oproti dnešku?
Hlavně jsme to tak neuměli. (smích) Tím nechci říct, že to teď už umíme, ale znělo nám to jinak. Muzikanti, kteří ve Švihadlu byli, byli ryzí amatéři, ale náš styl se zase tolik neproměnil.

A komunistický režim prudil?
Moc ne, nebyli jsme moc známí. Šel vždycky spíš po pražských kapelách, jako byla Garáž, my byli v Mladé Boleslavi v závětří. Jen jsme museli mít zřizovatele a dodržovat další ptákoviny, to spíš koncem 80. let nebylo kde hrát. Bylo tu pár klubů SSM (Socialistický svaz mládeže pozn. aut.) a Rockfest v Praze a to bylo všechno.

Pohoda je potřeba

Už v první písni výběru hitů zpíváte „Já potřebuju mít, v duši pohodu…" („Pohoda", CD Slunce, 1997). Je to filozofie Švihadla?
Tak zas úplně ne. Pohodu okolo sebe potřebuje mít každý, ale že bychom se vůbec nestarali o to, co se kolem nás děje, a byli jen v pohodě, to ne.

Zdroj: Youtube

Vaším denním chlebem vždy bylo hrát na Reggae Areně v Ústí na letišti. Je to dál vaše oblíbená akce?
Určitě, tam to máme hodně rádi. Ta akce má specifickou atmosféru, je to dané tím ďolíkem a potkáme tam vždycky plno známých.

V sobotu budete hrát v Teplicích na Božáku, v tamním klubu. I to je oblíbené místo Švihadla?
Tam jsme zas tak často nehráli, i když už to tam funguje hodně let. Mám pocit, že tak jednou nebo dvakrát.

Jak je dnes Švihadlo výjimečné v Česku? Přibývá kapel, či mizí?
Kapel jako takových moc není, ale to nebylo nikdy. Může jich být u nás tak deset… Dost se ale prosazuje komunita okolo Adama Lančiho. Tam třeba hraje dýdžej a střídají se tři čtyři zpěváci, není to vyloženě kapela. Ale zase jsou dost akční, je o nich hodně slyšet. Je to nová generace, která šlape.

Jen čtyři v autě

I politicky jsou akční?
No spíš v tom, že už vydali dvě desky (Sklizeň a Sklizeň 2) a pořád se okolo nich něco děje. Navíc dýdžej a 3 zpěváci se líp vejdou do auta, nepotřebují nástroje, je to levnější a můžou hrát třeba i v malých klubech. To už kapela nemůže…

Jak vznikl název Švihadlo?
To kdysi dávno vymyslel náš první bubeník, ale já to slovo dlouho neměl rád. Bubeník tvrdí, že jsme prý šli do nějakýho krámu, ve výloze bylo švihadlo a on řekl: „Tak třeba Švihadlo." (smích) Ony anglické názvy tenkrát moc nešly a pak už bylo Švihadlo zaběhlý, tak jsme to neměnili.

Vincent je bojovník

Je rozdíl mezi tím, když zpíváte česky a anglicky? Vaše angličtina z úst zpěváka Vincenta Richardse je buď bojovnější, nebo naopak cirkusovější, jako třeba písničky Maybe nebo Death Before Dishonour. Souhlasíte?
S těmi bojovnými souhlasím, Vincent je takovej bojovník. Dost se o jeho textech bavíme, on dost sleduje, co se děje. Ale spíš globálně než přímo v Česku…

Jak je na tom Švihadlo ve vztahu k zahraničí? Jezdí hrát ven?
Teď minimálně. To se dělo po revoluci, kdy byli Češi pro západní Evropu trochu zajímaví. Teď tak občas zajedeme do Polska, kde docela reggae hodně frčí, a na Slovensko. Tam furt.

Kamarádíte se se slovenskými kapelami? S Polemic a dalšími?
S nimi jsme kdysi udělali společnou písničku. Potkáváme se už taky asi 20 let.

Je pro vás důležitý hit Zelený list? Koncert bez něho asi nejde, že?
Chvíli jsme se snažili ho nehrát, ale pak jsme zjistili, že musíme. Je paradox, že vznikl na nějakém soustředění jako sranda a stal se z něj hit.

K čemu ty zátahy?

Jak vnímáte nedávný poprask okolo growshopů?
Přiznávám, sám jsem do toho úplně nepronikl. Nevím, proč ty policejní zátahy a zabavování, když jsou growshopy legální. Nevím, co za tím je, proč se to najednou děje.

Z Ústí dost „jede" skupina Uraggan Andrew and The Reggae Ortodox? Také kamarádi?
Jo, taky se známe. Teď asi před měsícem jsem od nich dostal novou desku, je docela pěkná. (Ti zahrají dnes večer v ústeckém klubu Doma na Africkém večeru pozn. aut.)

Jak to má Švihadlo dnes? Dá se muzikou reggae uživit?
Myslím, že u nás ne. Alespoň ve Švihadle nás hudba neživí. Vždycky říkám, že by mi muselo bejt dvacet a bydlet u mámy. Pak by to šlo. (smích)

„Život je nebezpečnej", zpíváte v jednom svém textu na výběru hitů. Jak, pro koho, v čem?
To je hodně stará písnička z naší první desky. Ale myslím, že nebezpečnej je pořád, vždycky se něco může stát. Zamotáte se do věcí, do kterých jste nechtěl… A myslím si, že teď je nebezpečnější než dřív. Kdysi jsme mohli dělat něco jen omezeně, dnes si dělá každý co chce a snadněji se dostane do průšvihu…

Fotky a legrace

Když vznikal obal CD „Best of", smáli jste se u starých fotek?
Určitě. A když jsme chystali výroční koncert v Lucerna Music Baru a k němu promítání, dali jsme dohromady spoustu fotek. Na nich je hodně srandy. A na koncertě pak byla radost potkat kamarády.

Petře, a co vaše hudební sny? Jistě nějaké jsou.
Třeba zahrát si na Jamajce, to by bylo skvělý. Nebo tam případně s místními natočit desku, protože oni to cítí jinak a měli bychom jiný zvuk. Ale to už je pro nás ekonomicky nedostupný. Museli bychom hodně našetřit. (smích)