Spisovatel a novinář Petr Štrompf vydává pod vydavatelstvím Akcent svoji šestou knihu s názvem Práskač.

Knižní novinka nahlíží tentokrát do policejního prostředí. Debut žateckého rodáka spatřil světlo světa v roce 1988. Novela nese název Bestie, popisuje prožitý příběh z důlního neštěstí. O čtyři roky později vydává svůj první román z prostředí pražského podsvětí S hřebíkem v botě.

Kromě toho spolupracoval s Hudebním divadlem v Karlíně, napsal také řadu textů pro osobnosti české populární hudby, např. pro Lucii Bílou, Dalibora Jandu a další. Měli jsme možnost položit mu několik otázek.

Co vás přivedlo k psaní?
Prachobyčejná klukovská frajeřina. Byl jsem zamilovaný do spolužačky, která děsně ráda četla fejetony Rudolfa Křesťana v tehdejším týdeníku Mladý svět. Málo se mi věnovala, vyčetl jsem jí to a ona na to, že až napíšu taky hezký fejeton, její pozornost se upře na mně. Psal jsem tedy, a po čase autorských útrap mi jej v „Mlaďáku“ dokonce uveřejnili. Moje pozornost se zaměřila tímto směrem, spolužačka zůstala poněkud stranou. Tím víc, když jsem za fejetonek dostal i honorář. To byl taky na dlouhá léta můj první a poslední novinářský pokus. Bylo mi tehdy sedmnáct let.

O čem je vaše poslední kniha Práskač?
Vypovídá o člověku současné doby. Detektiv, který byl z řad policie kvůli vlastnímu pochybení vyobcován. Nicméně policajtem tělem i duší nadále zůstal a byl to právě on, kdo prozíravým policejním šéfům napomáhal k řešení zapeklitých případů. Pátrací detektivní eso však hvězdou v soukromém životě zrovna není a svůj život vnímá s humornou nadsázkou. V tom se jistě pozná každý chlap, aniž by někdy nosil policejní odznak.

Kde jste čerpal pro příběh inspiraci?
Jako novinář se policejní tématikou zabývám. V podstatě jsem kdysi zaslechl rozhovor dvou policistů, kteří s obdivem vzpomínali na svého šéfa. Nejdřív jsem si myslel, že si s gustem vypráví o nějakém zadrženém lumpovi. Hlavní postavu svého románu jsem pak sestavil z desítek špičkových policistů, které jsem měl tu čest osobně poznat. Neměli ani tušení, proč s nimi vedu řeči nejen o životě. Snad mi za to nyní nenasadí želízka…

Psaní se věnujete i jako novinář, čerpáte při psaní příběhů zkušenosti i z novinářské branže?
S podivem nikoliv. Novinařina a literární tvorba je diametrální rozdíl. Každá má kniha je zúročení mých některých životních etap. Samozřejmě těch nejsilnějších a nebylo jich málo.

Váš první román S hřebíkem v botě nahlíží do prostředí podsvětí. V knize Práskač se vracíte opět k detektivnímu žánru. Proč právě detektivka?
V románu S Hřebíkem v botě popisuji právě jednu svou životní etapu – pohyboval jsem se v pražském podsvětí a moc jsem si to užíval. To myslím zcela vážně. Přitom to detektivka není. Popis reálií vyzněl i pro kriminální živly zcela věrohodně, taky mně za to u soudu pochválili. Netušili, že jsem tam „pracovně“. To už jsem novinářem byl.

Co chystáte dál?
Nejradši bych se teď flákal. Asi to nepůjde, oslovil mně zpěvák Michal David, nabídl mi spolupráci na scénáři muzikálu Kat Mydlář. Zhostím se toho velmi rád, kdysi jsme s Janem Voráčem ještě za mého pobytu v Žatci, napsali píseň Mistr popravčí pro tehdejší hudební formaci Gradace. Dodnes ji považuji za nejzdařilejší píseň, kterou jsem kdy stvořil či znetvořil.

Pocházíte ze Žatce, ale v současné době žijete v Praze. Zavítáte někdy do svého rodného města? Co se vám v Žatci libí?
Přiznám se, že jsem v rodném městě nebyl již asi dva roky. Pracovní zaneprázdněnost. Co se mi na Žatci vždy líbilo, že jsem neměl nikam daleko. A taky spoustu dobrých kamarádů. To se o Praze říct nedá. Právě v Praze jsem vnímán jako osoba, která je někomu buď prospěšná, nebo ne. Taková je asi doba…

Děkuji za rozhovor.