Zpěvačka Petra Janů, vlastním jménem Jana Petrů a trojnásobná česká Zlatá slavice (1987, 1988, 1989), pobaví Ústecký kraj během plesové sezony třikrát. Poprvé zítra na Plese všech Ústečanů v DK Ústí, 6. března podpoří benefici Zpívám pro tebe v ústeckém Severočeském divadle a první jarní den roztančí 1. Ples zdravotníků. Ale jaro je ještě daleko a silnice severu Čech jsou plné sněhové nadílky. Proto první otázka na zpěvačku zněla:

Vím, že zimu jako období moc nemusíte, milujete léto, sluníčko. Zkomplikovala vám život, či ještě zkomplikuje, dnešní sněhová kalamita?
Naštěstí to byl jen poprašek.Takže kdyby to bylo takhle až do března, byla bych spokojená. Jinak mně ten dosavadní způsob zimy, na rozdíl od lyžařů a vlekařů, naprosto vyhovoval. Sobecky jsem si přála: „Kdyby to takhle vydrželo do jara, tak to by bylo úplně ideální."

Komunisti ho zakázali

Právě držím v ruce vaše předloňské trojCD „Má pouť Zlatá kolekce", které vydal Supraphon k vašim kulatým narozeninám. Je to komplet šedesáti písniček a v bookletu má i vaši fotku pro úspěšné album oscarových melodií z roku 1985, pro které jste se nechala vyfotit se soškou Oscara. Nebyla to maličko svatokrádež? Vždyť jste Oscara nikde nedostala!
No ale byly to písničky, které ty Oscary dostaly. Byla to tak trochu symbolika. Ale oni komunisti ten obal stejně zakázali, protože Oscary dostávali nepřátelé socialismu. Takže originální obal tady mohl být použitý a vyjít až po převratu.

Ach jo, co všechno jim tenkrát připadalo nebezpečné!
No on byl socialismus křehká květinka. Té mohly ublížit i dlouhé vlasy kluků…

Jsem slovanský typ

Nedávno jste v televizi v jakémsi pořadu radila: „Cvičte, je to dobrý." Od kdy se takto udržujete v kondici, v kolika letech jste poprvé cvičení docenila?Jako slečně vám asi mohlo být cvičení „ukradené", soudím.
Pro mě byla zlomová čtyřicítka, musím říct. A možná i třicítka. Protože když ve třiceti přiberete , tak omezíte jídlo a za chvilku zas máte svou malou váhu zpátky. Ale jakmile je člověk starší, tak každý kilo, který nabere, potom zase krvavě shazuje. A já jsme geneticky uzpůsobená tak, že z obou větví, z maminčiny i z tatínkovy, jsem slovanskej typ. Takže vlastně už asi třicet let cvičím.

Tak to je pěkná dřina, když jste slovanský typ, a vůbec to na vás není vidět, ne?
No právě. Protože já tloustnu, i když si prohlížím kuchařku s obrázky. (smích)

Zpěvačka a humor, to často nejde dohromady. Ale když slyším z 3CD „Má pouť" hity tria Triky a pověry, váš duet s Věrou Špinarovou „To máme mládež", duet s Jaroslavem Uhlířem „Za úspěch můžu já" i „Minutový valčík" s Mládkovým textem, je zřejmé, že vy ten případ nejste. Vznikal humor ve vašich písničkách náhodou a bezprostředně, či spíš pro TV pořady?
To je těžké dnes říkat. Třeba Triky a pověry, to byla náhoda. Tenkrát, v roce 1986, když byl u nás boom italské muziky, která bůhví proč u nás mohla být a ta anglosaská ne, tak mi kluci nabídli, že si uděláme srandu ze San Rema pro pořad Možná přijde i kouzelník. A ono se to chytlo tak, že z toho nakonec byly dvě úžasný série, které zpívám dodneška. A lidi je zpívají se mnou.

Ital nezná ten zázrak

Protože „Ital nezná ten zázrak, a tak mu chátrá tělo, Ital nezná ten zázrak, vepřo knedlo zelo" prostě se mnou zpívá celý sál! To vyplynulo z reakce publika, ale já se srandě nikdy nebránila. naopak jsme jí milovala, vždyť jsme zpívala i v legendárním rockovém čísle, kde zpívají tři dědci a já jako bába.

Tahle veselá písnička, kde křepčíte jako senioři spolu s Petrem Jandou, Pavlem Bobkem a tuším Karlem Zichem, ale na 3CD „Má pouť" není, pokud vím.
Ne, není. Tam je jen můj duet s Věrou Špinarovou „To máme mládež". Náš kvartet se směsí rokenrolů jsme totiž tenkrát netočili na desku, ale byl jen v televizním programu. Myslím že v silvestrovském Kouzelníkovi. Ale všichni to znají, to byla prostě sranda (pronáší až nostalgicky).

A jak vzpomínáte na duet s Jaromírem Hanzlíkem, na písničku „Supermaxiluftbalón"? I to je to unikát vašeho repertoáru?
To je velkej unikát. To byla taková legrační písnička v rámci desky, aby bylo oživení v sále. Já tenkrát točila s režisérkou Jitkou Němcovou svůj televizní medailon a tu písničku jsem měla na albu oskarových hitů. A protože jsme kamarádila s Járou Hanzlíkem, domluvili jsme se, že to uděláme jako duet.

A ukazuje autora Karla Svobodu jinak, než ho běžně známe?
Myslím že ty takzvaně „úlety" dokazují, že byl autor vyloženě všestranný.

Bludička? Bohužel…

Tak si říkám, jestli na supraphonském kompletu neměla určitě být i Bludička ze semaforské Kytice…
Já jsme ji bohužel nenahrála (skoro smutně).

Nejdřív jsem si chtěl stěžovat, že na 3CD není nic ze skvělé desky Já & My, ale je tu smutná rocková „Beatová Liduška". Jak jste v 70. a 80. letech jako mladá rockerka vnímala dívky „přítulné k muzikantům"? Nebyla to tak trochu konkurence pro vás? Vždyť, co tam měly co dělat, když jste byla v kapele vy?
Ty Lidušky patřily k muzikantskýmu životu, to tak prostě bylo. A proč bych je brala jako konkurenci, já jsme je nepotřebovala hlídat. Já potřebovala v kapele pohodu a ty holky ji zaručovaly, když „oprašovaly" moje muzikanty. (smích) Krom toho, když jsme jezdili, tak si recepční na hotelích mysleli, že mám opravdu hodně rozšířené příbuzenstvo. Měla jsem totiž s sebou neustále nějaké neteře a tak dále. Jinak by ty slečny na hotel nepustili.