V Divadle F. X. Šaldy působí již téměř třicet let, přesto má ještě vytoužené role, ve kterých by si ráda zahrála. O nich, aktuálních představeních a především o novince Čechovově Višňovém sadu i svých zálibách povídala Markéta Tallerová v rozhovoru.

Višňový sad je, co se scény týká, docela experiment, jak se vám v takových podmínkách hraje před prázdným hledištěm?

"Na role už se netěším. To máte tak něco chcete hrát, pak to dostane jiná herečka, jste smutná. Nebo to dostanete vy a režíruje to někdo, koho nemáte ráda, jste otrávená. Nebo zjistíte, že ta role není vůbec tak krásná, jak jste si ji představovala. Já se na žádnou roli netěším, já jen doufám, že nějaká nádherná přijde."
Markéta Tallerová

Já doufám, že před prázdným hledištěm nikdy hrát nebudeme!

Ale já vím, jak to myslíte, že máme za zády prázdné hlediště. Je to zvláštní, třicet let se díváte pořád stejným směrem a najednou musíte to naučený tělo obrátit. Přistihla jsme se, že při zkouškách se mimoděk otáčím do hlediště. Je to, jako by vám obrátili celý svět a sebrali to, na co jste celý život zvyklá. A o tom Višňový sad je.

Diváci jsou k hercům hodně blízko, to musí být také jiné, ne? Smějí se u této komedie hodně? Ovlivňuje to hru?

My jsme zvyklí z Malého divadla být blízko u lidí, takže to není nic zvláštního, ani nic s čím bychom se museli nějak zvlášť vyrovnávat. A reakce lidí samozřejmě představení ovlivňují. Všechna představení, nejen Višňový sad.

Takovou scénu prosadil režisér Ivan Rajmont, nový šéf činohry. Jak se vám s ním spolupracuje?

My máme v divadle takovou nástěnku, na kterou se vyvěšují články, které vyšly v novinách. A tu většina lidí z divadla čte. I pan režisér Rajmont… Takže, co odpovědět??? Ale bez legrace když jsem odcházela z pražského angažmá, tak jsem zkoušela s Ivanem Rajmontem Miláčka. Hrozně jsem si přála utéct z Prahy, ale říkala jsem si, že se tak připravím o tu nádheru s ním zkoušet. A vidíte, dobře jsem udělala. Mám Liberec i Ivana Rajmonta za šéfa.

Za necelých třicet let v Divadle F. X. Šaldy jste už spolupracovala s mnoha režiséry. Na kterého nejvíce vzpomínáte, se kterým se vám pracovalo úplně nejlépe?

Já jsem děsnej sklerotik, za třicet let je to asi 120 premiér… Koho jmenovat… Moc krásné role pro mě vybírala Lída Engelová, třeba Maju nebo Rachel ve Slaměné židli, s Věrkou Herajtovou jsme udělaly Médeiu, roli, kterou jsem asi měla nejraději. A je mi moc líto, že odešel Vít Vencl. Jeho způsob komunikace a humoru jsem měla ráda. I jeho inscenace.

Určitě to není první Čechov, ve kterém hrajete. V jakých jeho dalších hrách jste se představila? Nejenom v Divadle F. X. Šaldy, třeba i Divadle Pod Palmovkou.

Setkala jsem se s ním jen jednou. Když jsem se loučila s libereckým angažmá. Hráli jsme tehdy Strýčka Váňu. To představení si pamatuju jen proto, že jsem tehdy měla pocit, že je to naposledy, co hraju v Liberci.

Když se ohlédnete za uplynulou sezónou, jaká inscenace vás nejvíce bavila?

Tramvaj do stanice Touha.

Kdybyste si ze svých kolegů měla vybrat partnera, se kterým nejraději hrajete, kdo by to byl?

Nejraději? To se nedá takhle říct. Každý umí něco jiného, s každým jsem ráda v jiném představení. Asi můj nejčastější partner je Martin Polách a s ním si na jevišti moc rozumím. Vím, že mě vždycky zachrání, že mi na očích vidí, že mám „vokno", a že mu v zákulisí můžu říct, ať mě nechá na jevišti doříct větu… A ráda hraju s Vaškem Helšusem. Na něj chodím i moc ráda koukat na představení, ve kterých nehraju. Vlastně si uvědomuju, že s ním teď hraju pořád častěji… Asi se mu blížím věkem. Chlapi mládnou … Ale nestěžuju si, občas se mi podaří hrát i s Tomášem Váhalou a to je taky potěcha. A vůbec ne jen proto, že je mladej a krásnej.

Existuje ještě nějaká hra, ve které byste si chtěla zahrát?

Jasně! Toužím po Cyranovi, Peeru Gyntovi, Salierim… I ten Mefisto by se mi líbil…

Znáte už plán na další sezónu? Na jakou hru se těšíte?

Na žádnou! S tím už jsem přestala. To máte tak něco chcete hrát, pak to dostane jiná herečka, jste smutná. Nebo to dostanete vy a režíruje to někdo, koho nemáte ráda, jste otrávená. Nebo zjistíte, že ta role není vůbec tak krásná, jak jste si ji představovala. Já se na žádnou roli netěším, já jen doufám, že nějaká nádherná přijde.

Paličkujete ještě krajku? Tajemnice divadla Jana Filipová mi v rozhovoru říkala, že jste jí dala moc hezký dárek.

Paličkuju a nadšeně. Dokonce jsem si v nějakém zoufalém období, když jsem měla pocit, že už mě nikdo u divadla nechce, udělala rekvalifikaci, takže se teď můžu živit jako profesionální krajkářka. Ale nevím, nevím, jestli je to žádanější povolání. Každopádně je to veliká potěcha. Sedíte celý večery v tichu u herdule a učíte se neuvěřitelný trpělivosti.

Co děláte ráda, když zrovna nehrajete divadlo?

No, třeba paličkuju. Nebo předu na kolovrátku vlnu ze svých ovcí, pokouším se vypěstovat len a udělat z něj nitě, obarvit to kytkama z louky, ušít kateřinský kroj, o kterém nikdo neví jak vypadal…

Chodíte do divadla, nedávno jsem vás potkala na inscenaci roku podle Radoka Zlatá šedesátá, byla to náhoda, nebo i ve volném čase ráda chodíte do divadla?

Já mám pocit, že do divadla občas chodí rád skoro každej! … Tedy alespoň doufám.

Inscenace s Markétou Tallerovou

KRÁLOVA ŘEČ, Myrtle, Lionelova žena

RUSKÁ ZAVAŘENINA, Natálie Ivanovna, Lepechnova sestra

TRAMVAJ DO STANICE TOUHA, Blanche

VIŠŇOVÝ SAD, Raněvská, majitelka panství

ŽENY, Mary Hainesová