Sólo pro Lu, úžasné emotivní představení čínské herečky i zpěvačky Jing Lu, uvedlo v pátek večer Činoherní studio. Byl to doprovodný program multikulturního festivalu Barevná planeta 2012.

Vedle něj ten večer hrálo Severočeské divadlo taneční inscenaci Cikánské kořeny/í, které má i Cenu Thálie. Mělo vyprodáno, Sólo pro Lu vidělo méně početné, ale také vděčné publikum. Jing Lu i režisérku Janu Svobodovou, obě působí v pražském Divadle Archa, ocenil velký potlesk.

„Málokdy pláčeme před lidmi. Slzy schováváme uvnitř," řekla Jing publiku. „Co byste do mě nikdy neřekli?" ptala se. „Umím lhát a v krajním případě bych dokázala i zabít!" prozradila. „Mám ráda zvuky svého města Wang," řekla a hned je začala vyrábět, aby předvedla atmosféru místa, kde se narodila. A odkud před více než 15 lety přišla.

Hrála také o svých rodičích, kteří již nežijí. „Tuto inscenaci věnuji jim," řekla pro Deník Lu, vlastně Jing. „Lu je příjmení. Ani vám by se nelíbilo, kdyby vás oslovovali třeba Dlouhá," vysvětlila herečka. Popsala také složitá pravidla, podle nichž (ne)smí mít rodiny v Číně dvě děti a více.

V publiku seděla ten večer také Nataša Gáčová z ústeckého Činoherního studia. Hraje zde také v monodramatu Byly jsme tam taky, i proto Deník zajímalo, jak na ni představení Sólo pro Lu zapůsobilo.

Prozraďte, co s vámi udělala inscenace čínské herečky Jing Lu?
Sólo pro Lu mě velmi nadchlo. Jsem ráda, že nám festival Barevná planeta umožnil tuto inscenaci v Ústí vidět. Minimálně pětkrát mě během inscenace zamrazilo, párkrát jsem se i smála. Zkrátka to, jak Jing dokázala ze zcela běžného vyprávění přejít do reálné situace, ze které až mrazilo, a pak z toho zase odejít, bylo výborné.

I vy děláte představení podobného typu, byť sevřenější tvar. Vzala jste si z té její i něco pro sebe?
Určitě, začátek představení byl výjimečný, emotivní: Protagonistka stojí před námi ve velké blízkosti možná 2 minuty, možná 5 minut, nevím. Poté to komentuje: „A to je existence na jevišti. To je to nejtěžší, co jsem se musela naučit." A další dvě minuty stojí, dívá se. To pro mě je velmi přínosné, ona říká velkou pravdu. Už jen to, že si to na začátku takto odůvodní, ukazuje, co to je stát před lidmi. Divák je z toho rozpačitý a ona si to musí vydýchat, ustát si to.

Může svou hru s hrou Lu srovnat?
Má a její hra se dost liší. Ona vypráví vlastní příběh, já použila literární předlohu.

V Sólu pro Lu je dost vtípků, co s vámi dělá humor představení?
Humor Jing Lu je strašně čistý, není okázalý. Vždy vše jen „naťukla", v tom je roztomilost a humornost její inscenace. Byla velmi jemná a strašně věrohodná. Třeba když Lu představovala dítě, které si hraje a pláče v Číně. Bylo to pravdivé a uvěřitelné, zajímavé. Vyvolalo to ve mně pocit laskavosti.