Kliknutím zvětšíteJak napadlo Pražačku napsat knížku z prostředí našeho regionu?
Někdy v roce 2013 jsem byla na výletě poblíž Bíliny a dost to tam na mě zapůsobilo. Tenkrát už všude visely reklamy na další a další severské detektivky a já si říkala: vždyť my máme taky svůj sever a je to vlastně hodně specifický a charismatický kus země, navíc stíhaný různými ranami, na pochmurné příběhy jako dělaný. Úplně jsem to v duchu viděla jako film. Tak se zrodili hledači filmových lokací Irena a Hugo. Původně to měla být taková „severská“ krimi, než jsem si jich pár přečetla a dospěla k tomu, že se mi to vlastně nelíbí a že chci, aby to bylo spíš o té krajině a její historii. Vždyť tady se dělo tolik dramatických věcí!
Jak dlouho jste Vytěženej kraj psala?
Psala jsem pomalu a realita mě předběhla. Protože v roce 2014 se to rozjelo: Cirkus Bukowski, Pustina, Rapl, Svět pod hlavou, Most!, Sever… Co rok, to nejméně jeden nový seriál natočený na severu Čech, z toho jsem úplně umírala. Bylo mi jasné, že ta kniha tohle musí taky nějak reflektovat, a tak se vlastně zrodila celá druhá rovina oné „vytěženosti“.
Spisovatelé dnes z knížek často nemají ani korunu, vy navíc máte malé děti. Proto vám trvalo psaní pět let?
Zrovna jsem nastoupila do práce, která mě bavila, ale taky strašně vyčerpávala, doma čtyři děti. A když jsem konečně pochopila, že jestli nedám výpověď, nikdy tu knihu nedopíšu, tak jsem zjistila, že čekám páté dítě. Prostě jsem byla schopná text dotáhnout, až když byl nejmladší dcerce rok. Takže mi to trvalo pět let. Navíc nás bydlí sedm v panelákovém 3+1 a uhájit si někde klidný kout je docela umění. Ještě že máme chalupu!
A tu máte u nás… Jak jste k ní přišli?
Ohromný zchátralý barák, bývalou hospodu v malé vesnici asi 16 kilometrů od Litoměřic, táta koupil těsně předtím, než jsem se narodila. Trávila jsem tam se sourozenci a tetami a bratranci a návštěvami každé prázdniny a spoustu víkendů a ten kraj se mi zadřel do srdce. Dělali jsme s rodiči výlety po Českém středohoří, každé léto jsme byli aspoň jednou na Radobýlu, který jsem milovala a zkoušela si představit, jak se musel Mácha zchvátit, když odtud běžel pomáhat do hořících Litoměřic. Někdy jsme jezdili domů vlakem přes Lovosice, za dýmajícími komíny zacházelo rudé slunce a mě už jako malou to sbratření průmyslu a těch podivuhodných kopců nějak fascinovalo.
Jakou má to stavení minulost?
Bydlívala tu do konce války rodina jistého pana Pollaka, která musela jako všichni Němci odejít. Jejich majetek zkonfiskoval stát a otcův strejda, který bydlel nedaleko a neměl žádnou půdu, tu hospodu i s poli od státu v roce 1946 koupil. Musel si na to půjčit peníze od banky a ty peníze splácel, ještě když už ten barák dávno neměl, protože ho asi po osmi letech hospodaření pod tlakem věnoval státu. Můj táta tam jako malý kluk celou tu dobu bydlel, ještě se sestrou a maminkou, dědeček totiž umřel v koncentráku. V 60. letech sloužil ten dům jako ubytovna pro chmelové brigádníky a když už byl dost vybydlený a zničený, tak ho znovu nabídli k prodeji. Takže naše rodina ho vlastně v roce 1974 koupila podruhé. Teď zdědila chalupu sestra, snaží se ji pomalu opravovat, býváme tam obě zase se svými dětmi a je nám tam pořád hrozně dobře. Ten náš dům táta nevybral náhodně.
Zajímali se o stavení někdy jeho původní obyvatelé?
Loni se tam přijela podívat dcera toho vysídleného pana Pollaka, v době odsunu holčička. Byla to noblesní stařenka. Seděla se sestrou v kuchyni u stolu, který tam nejspíš býval, už když byla malá, dívala se ven okny, která taky zůstala 90 let stejná, a v jednu chvíli řekla: „Das ist meine zu hause.“ Tohle je moje doma. Ségra měla slzy v očích. Ten kraj je pořád napůl náš a napůl náš není.
Veronika Bendová píše o kraji vytěženém nadvakrát
Podkrušnohorská pánev, zlikvidované vesnice, mostecké i litvínovské sídliště, malebné kopečky Českého středohoří… Jako dobrodružný cestovní průvodce po současných severních Čechách se čte nová kniha pražské autorky Veroniky Bendové.
Název titulu „Vytěženej kraj“ o dvojici asistentů filmové produkce, kteří hledají vhodné lokace pro nový seriál, je dvojsmyslný. Neodkazuje pouze k dolování uhlí, kterým je Ústecký kraj pověstný. Ale také k tomu, že stejný kraj v posledních letech v nebývalé míře „vytěžili“ už i režiséři řady filmů a seriálů.
Kniha uspokojí příznivce detektivek. Jeden z hlavních hrdinů, Hugo, totiž pátrá po okolnostech, které provázely uvěznění jeho otce v libkovické base. Do křížku se dostane s podivným jednorukým starcem, který s jeho otcem seděl. Publikace má i romantickou linku, druhou hrdinkou je Hugova bývalá Irena. Před řadou let spolu měli vášnivý vztah, pak se ale za bouřlivých okolností rozešli. A Irena si natruc „upletla“ dítě s mužem, kterého krátce na to ze svého života vytěsnila. Co čert nechtěl, oba bývalé milence teď spojila služební cesta po „vytěženým“ kraji. A to si pište, že je to ani na severu nenechá chladnými.
10
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
