Autoři mohou prezentovat svá díla - povídky, příběhy nebo například poezii.

Dost možná poprvé se tak pochlubit svým talentem, vyndat svou tvorbu ze "šuplíků" a veřejně publikovat.

Jakub Jaroš

Noc gangsterů
La notte del gangster

Byla noc.
Noc, běžná červnová noc, jakých jsou každý rok skoro tři tucty.
Dole burácelo moře. Ale tady, na kamenité plošině na vrcholu vysokého strmého útesu, bylo ticho. Ticho a klid. Klid před bouří.
Bledé, sivé světlo měsíce na okamžik – za zlověstného kožovitého zatřepotání - zakrylo černé křídlo netopýra.

Oblohou se prohnal meteorit, zanechávaje za sebou jiskrnou jizvu na tváři temné noci. Pak svět s brutální ostrostí prořízla dvojice světel. Za okamžik už bylo slyšet pravidelné vrčení dlouhé kovové šelmy, která se sem supíc hnala na čtyřech kolech, pokrytých vrstvou okrového prachu, posbíraného během dlouhého výstupu z města v údolí.

Limuzína se zastavila. Dveře se bezhlučně otevřely. Větrem a deštěm ohlodané kamínky zakřupaly pod nohou v lakované mokasíně.
Křup. Křup. Křup.
„Ještě tu nejsou,“ řekl hlas, který zněl, jako by se po kamenných schodech do krypty kutálela těžká, kovová dělová koule. Ve skutečnosti ale patřil Pedrovi de Castillo! Ano, tomu Pedrovi de Castillo! Pedrovi de Castillo, známému a proslulému oním masakrem v Národní galerii, onou akcí na severu a oním bravurním získáním poslanecké imunity! Do tmy vystoupili dva další muži.
První byl vysoký, s nejapným úsměvem na tváři. Druhý menší, ale o to širší, s úzkým knírkem pod nosem. Oba měli na hlavě černou buřinku. Ne. Nebyli to Laurel s Hardym. Byl to Lauritano a Hardisconi! Nechvalně známá a ještě nechvalněji proslulá dvojice vrahů, vyděračů a vykradačů hračkářství!
Pod saky se jim velice nenápadně rýsovaly všem známé obrysy automatických to pušek. Na rozbité, neudržované a nevyužívané silnici, zvolna se klikatící z údolí až na vrchol útesu, k před dávnými časy postavenému, před dlouhými roky opuštěnému a před několika měsíci vypálenému vysílači, se objevila další dvojice světel.
Zvolna, jako by pro sebe měla všechen čas světa, se šinula serpentinami. Zatáčka…. Zatáčka… Další… Na okamžik dvojice spadlých hvězd, ochočených a připoutaných k lomozícímu stroji, zmizela v krátkém tunelu.

„Už jedou,“ řekl v tu chvíli Pedro de Castillo a znělo to, jako když se po starých kamenných schodech do nějaké zatuchlé krypty kutálí zrezivělá železná koule. Světla opět problýskla mezi na troud vyschlými keři, které lemovaly rozpukanou cestu.

Co se stane, až druhé auto dorazí? Proč čeká jeden z největších gangsterů, Pedro de Castillo, známý a proslulý oním masakrem v Národní galerii, onou akcí na severu a oním bravurním získáním poslanecké imunity, v takovéto obyčejné noci na takovémto neobyčejném místě? Co přinese budoucnost, nejasná jako okénko auta, závodícího na rozbahněné lesní cestě, a nečitelná jako Braillovo písmo, psané stařenkou trpící Alzheimerovou chorobou?

Konečně, konečně se světla s nonšalantní grácií vyhoupla na plošinu, tak příkře spadající do zpěněných mořských hlubin! Auto, černé jako noc za únorového novu, se zastavilo. Světla byla propuštěna zpět do svého zářného království. Dveře se otevřely. Vystoupil muž v černém obleku, zlaté kravatě a s uhlazenými vlasy.
„Přeji krásnou noc,“ řekl hlasem, podobným sykotu tří černých zmijí, plazících se po vybělené lidské kostře. Byl to Silvio Abruzzo. Ten Silvio Abruzzo, kterého se bojí i vláda. Silvio Abruzzo, který vždy dostane to, co chce. Ten Silvio, pro kterého není žádný muž dostatečně ozbrojený, žádný dům dostatečně hlídaný a žádná žena dostatečně cudná!
Přejel očima po Lauritanovi a Hardysconim, nechvalně známé a ještě nechvalněji proslulé dvojici vrahů, vyděračů a vykradačů hračkářství.

Z limuzíny za Silviovými zády, která dle pověstí už pocítila několik kulek a mnoho loží, vystoupili dva vysocí muži, jejichž černočerné fraky téměř praskaly pod náporem mohutných svalů. Oba měli na očích tmavé brýle a na hlavě krátký plochý sestřih. Vypadali, jako by jeden druhému z oka vypadli. Byla to dvojčata Negriova. Arno a Schwarzo, dobře známí padouši všech oborů, zloději všech zaměření a vyděrači všech bohatých.

„Zdravím, Silvio,“ řekl Pedro de Castillo hlasem, tak neuvěřitelně připomínajícím olověnou kouli, kutálející se po zašlých schodech do nějakých katakomb.
Silvio Abruzzo, kterého se bojí i vláda a který vždy dostane co chce, pomalu přimhouřil oči a ještě pomaleji, neskutečně pomalu, jako by tím chtěl strávit celou noc, si prohlížel a šedýma, ledově chladnýma očima měřil svého protivníka, nepřítele a soka Pedra de Castillo, známého a proslulého oním masakrem v Národní galerii, onou akcí na severu a oním bravurním získáním poslanecké imunity.

„Tak spusť, o čem jsi chtěl mluvit?“ řekl Silvio Abruzzo hlasem, neskutečně podobným sykotu tří černých zmijí, plazících se po vybělené lidské kostře.
Pedro de Castillo, známý a proslulý onou akcí na severu, fantastickým získáním poslanecké imunity a tím děsivým masakrem v Národní galerii, si na oplátku přeměřil Silvia, svého největšího konkurenta a pravděpodobně jediného soka, který se mu dokázal postavit.

„Mám návrh,“ řekl a znělo to jako těžká koule železa padající po kamenných stupních. „Tak mluv,“ odpověděl Silvio Abruzzo hlasem, který byste pokládali za sykot tří černých zmijí, spojený s tichým šramocením hadími těly ovíjené hromádky kostí. „Rozdělíme si město.“
Nastalo temné, smrtelně tíživé ticho. Nikdo ani nedutal. Nikdo ani nešpitl, ani hlásek neunikl zpoza pevně sevřených úst. Lauritano a Hardysconi pomalu zasunuli ruce pod saka. Dvojčata Negriova svorně nahmatala u pasů revolvery.
Napětí se dalo krájet…

Jak to dopadne? Jak zareaguje Silvio Abruzzo, který vždy dostane, co chce, pro kterého není žádný muž dostatečně ozbrojený, žádný dům dostatečně hlídaný a žádná žena dostatečně cudná? Co bude dál? Co přinese budoucnost, zamlžená jako okénko v nudistické sauně o silvestrovské noci a mlhavá jako ráno na skotské vysočině?
„Žertuješ?“ zasyčely tři zmije na vybělené lebce.
„Proč myslíš?“ zarachotila olověná koule na kameni.
„Bylo by to lepší pro nás oba, Silvio, Já si vezmu západ, a ty…„
„Ááá!“ zaprskal jedovatý had na hromádce kostí. „tak v tom to je!“
„O čem to mluvíš?“ udeřil několikrát kov o kámen.
„O čem?“ zasyčela trojice zmijí. „O tom, že se ti zachtělo mi poroučet, Pedro. A to já rád nemám.“
Pedro de Castillo, známý a proslulý tím masakrem v Národní galerii, tou akcí na severu a tím bravurním získáním poslanecké imunity, se zamračil. Na vrásčitém čele, které se už pro mnoho Pedrových protivníků stalo tím posledním, co v životě spatřili, naběhla tlustá modravá žíla.

Silvio, pro kterého není žádný muž dostatečně ozbrojený, žádný dům dostatečně hlídaný a žádná žena dostatečně cudná ji spatřil a přivřel oči.
„Proč bych na to měl přistoupit?“ zeptal se hlasem tří jedovatých hadů.
„Protože je to to nejlepší, co můžeš udělat,“ odpověděla mu sprška kovových ran na starobylé schody vedoucí do temné krypty.
Silvio Abruzzo, který prý vždycky dostal, co chtěl a jehož se bála dokonce i vláda, pomalu svěsil ruku k pasu.
Lauritano a Hardysconi pomalu, ležérně, se značnou dávkou nedbalé elegance, vytáhli zpod černých sak samopaly.
Arno a Schwarzo, dvojčata Negriova, okamžitě vytáhli z kožených pouzder, o nichž se povídalo, že materiál na ně poskytl první člověk, kterého zabili, automatické revolvery a bleskurychle zamířili na Lauritaniho a Hardysconiho.
Pedro de Castillo, známý a proslulý svým neuvěřitelným získáním poslanecké imunity, masakrem v Národní galerii, a tou strašlivou akcí na severu, svraštil obočí a vytasil svou naleštěnou stříbrnou pistoli.

Silvio Abruzzo, pro kterého nikdy žádný muž nebyl dostatečně ozbrojený, žádný dům dostatečně hlídaný a žádná žena dostatečně cudná, nemeškal, vytáhl svou zbraň a namířil přímo před sebe, na svého největšího soka a protivníka, Pedra de Castillo. Stáli tam ve tmě, na vrcholu útesu, ostře a příkře spadajícího do zpěněných vod bouřlivého moře. Pedro de Castillo a Silvio Abruzzo, dva velcí protivníci a nepřátelé. Dva nesmírně nebezpeční a mocní muži. Stáli tam a ani nedutali. Mířili, prsty na spouštích, probodávali se očima, chladný šedý pohled se střetával s mrazivým modrým! Za nimi, jako sochy na nádvoří temného středověkého hradu, nehybně stáli a s ledovým klidem mířili a vyčkávali Lauritano a Hardysconi na jedné a dvojčata Negriova na druhé straně. Co bude dál? Co přinese budoucnost, neznámá jako orientální dívka, zahalená od hlavy až k patě, a nepoznatelná, jako mysl okouzlující milenky? Co budou ti muži na vrcholu strmého útesu dělat, co jen udělají? Co bude?

Pak to přišlo. Arno Negrio se mírně, téměř nepoznatelně, přikrčil. Pedro de Castillo, ten světoznámý obratný a neústupný Pedro de Castillo, blýskl očima, lehounce nasál vlahý vzduch červnové noci, stiskl kohoutek a…
Prásk!
„Tohle je jediný, co umíš, Pedro?“
„Pche, chceš, abych tě oddělal, jako tohohle chlápka, co tu pořád mlel a všechno popisoval?! Tak co? Dohodneme se?
„Proč bych to měl chtít?“
„Proto. Bude to lepší pro nás oba.“
„Fakt? Můžu tě tu oddělat.“
„A já můžu oddělat tebe.“
„Vážně? Myslíš?! Tak to zkus!“
Prásk!
Prásk!
Ratata!
Prásk, prásk, prásk!

Autor: Jakub Jaroš, Koštice

Chcete se také pochlubit svým talentem? Přečtěte si jak na to PŘÍMO ZDE!