Autoři mohou prezentovat svá díla - povídky, příběhy nebo například poezii.

Dost možná poprvé se tak pochlubit svým talentem, vyndat svou tvorbu ze "šuplíků" a veřejně publikovat.

Čtenáři mohou dílo zhodnotit v diskusi pod článkem.

Hedvika Hapáková

Přípravný tábor čtvrté divize

Letos je dlouhá zima. Napadla spousta sněhu. Já a můj těžce nemocný tatínek se ze svého domu nemůžeme ani dostat z příkré stráně dolů do města. Takovou zimu pamatuji naposledy, když umřela moje drahá maminka. Bylo to těsně před Štědrým dnem a okna zrovna šíleně rachotila od veliké sněhové vánice. Maminka byla už delší dobu nemocná. Měla velké problémy s plícemi a špatně se jí v tomto studeném zimním období dýchalo. Nemohu si stále připustit, že už je to sedm let, co tu s námi není.

V tomto roce jsem oslavoval moje osmnácté narozeniny a můj tatínek se podruhé oženil. Vzal si paní židovského původu, která měla z prvního manželství dvě malé dcerušky. Přestěhovali jsme se do velikého domu, který shlížel na malé městečko Ottenhofen. Žilo se nám všem společně velice dobře. S mými novými mladšími sestřičkami jsem si velice rozuměl a ony mě měly moc rády.

Jednou večer, když jsem akorát přikládal do kamen a moje rodina seděla u velikého jídelního stolu, k nám přivítali dva mladší pánové v uniformách. Znal jsem tyhle uniformy, dole ve městě jich chodila spousta, ale nechápal jsem, co chtějí u nás doma. Pozvali jsme je dál a oni si bez jediného zeptání přisedli k našemu jídelnímu stolu, kde jsme měli rozehranou zrovna partii šachů. Můj otec ji odložil na parapet okna a nařídil mně a mým sestrám, ať se odebereme nahoru do pokojů. Čekali jsme velice dlouho. Mohlo to trvat tak dvě hodiny, než nás tatínek zavolal zpátky dolů. Pánové v uniformách už u našeho stolu neseděli, ale venku jsem slyšel nastartovaný motor jejich auta. Má nevlastní matka seděla v rohu u šicího stolku a skrývala před námi svou uplakanou tvář do svého kapesníčku. Než jsem se jí stačil zeptat, co se stalo, můj otec mě pevně chytil za levou paži a odvlekl do pokoje. V pokoji hodil na zem malý kufřík a do něho začal házet mé spodní prádlo, dvě košile, kalhoty a můj sváteční šedý klobouk. Kufřík zavřel, podal mi ho, silně mne objal a zašeptal mi jen: ,,Teple se oblékni a opatruj se.“ Poté jsem byl vystrčen ven do té hrozitánské zimy a nastoupil jsem spolu s pány do jejich auta.

Nevěděl jsem, co se děje, ani když jsme byli už u konce cesty a projížděli bránou, na které byl nápis ,,Přípravný tábor čtvrté divize“. Za branou tábora jsme vystoupili z auta a vešli do velké haly, kde byl pouze jeden malý stolek, za kterým seděl tlustý pán v uniformě. Pobídl mě, abych mu odevzdal svůj kufřík a abych se svlékl. Udělal jsem vše, co mi nařídil, jelikož jsem měl velký strach. On se jen ušklíbl a zasmál se. Dále jsem už pokračoval sám do sprch, kde jsem se umyl a poté na sebe oblékl uniformu, která byla podobná těm, které měli ti dva chlápci. Smrděla zatuchlinou a od zašlé látky mě po chvíli začalo svědět celé tělo. Nato mě odváděli směrem k velikým stanům, kde jsem strávil svou první noc.

Na druhý den nás časně ráno vzbudil řev jednoho z našich velitelů. Měl jsem svůj první nástup. Byli jsme vyhnáni ven do té zimy a spousty sněhu jen ve spodním prádle. Neměli jsme na sobě ani boty. Byli jsme nuceni stát v pozoru a velitel k nám vedl dlouhou řeč. Vůbec jsem ho nevnímal. Soustředil jsem se jen na ten studený sníh, který mne bodal do nohou a na chladný vítr, který narážel do mého těla. Bál jsem se, že už tam ani minutu stát nevydržím. Velitel pronesl už své poslední věty: ,,Nezapomeňte, že jste byli vybráni bojovat za svojí čest a vlast. Nezklamte!“ Obličej mi rázem ztuhnul a uvědomil jsem si, proč tu vlastně jsem. Je přeci válka.

Už jsou to asi tři týdny. Tři týdny úmorného cvičení se zbraněmi a učení o poslušném vlastenectví. Pořád, ale ještě nikdo nevíme, oč tu vlastně jde. Pochopil jsem to až jednoho mlhavého večera, kdy jsem měl stráž na jedné věži, která byla součástí opevnění tábora. Stál jsem tam s nabitou puškou na zádech a bál jsem se, že si s ní ublížím. Rozhlížel jsem se všude kolem. Ticho. Nikdy tu nebyl takový klid, jako teď. Trochu mě to děsilo. Nemusel jsem na pořádný hluk čekat moc dlouho. Najednou nám nad hlavami proletěly ruské stíhačky a střílely rakety na naše tábory. Snažil jsem se, co nejrychleji dostat ze strážní věže. Pospíchal jsem dolů ze schodů a v tom se najednou ozvala strašlivá rána někde velice blízko. Otočil jsem se za sebe a vidím, že se na mě valí hromada kamení. Raketa zasáhla strážní věž. Byl jsem už skoro u východu a kameny se o něj naštěstí zarazily. Nemohl jsem jít dál. Uvízla mi pod jedním z kamenů noha. Snažil jsem se jí vytáhnout, ale ani se nepohnula. Byl jsem bezmocný. Všude kolem padaly rakety a všude jsem viděl jen utíkající muže, kteří křičeli: ,,Tohle je odplata? My tu, ale nejsme z vlastní vůle! Přestaňte!“ Při těchto slovech mi docházelo, že jsme vlastně byli přípravný tábor, který měl za pár dní zaútočit na Sovětský svaz. Rusové byli rychlejší. Při těchto myšlenkách se mi chtělo plakat, ale ani na to jsem nenašel dost síly. Další střela explodovala blízko polorozbořené strážní věže a kameny se konečně pohnuly. Má noha byla vysvobozená. Nemohl jsem se na ní, ale moc postavit, jelikož byla dost pohmožděná. Na další přemýšlení, ale nezbýval čas a já jen věděl, že musím, co nejrychleji utéct. Přelézal jsem přes všechny trosky a uhýbal prudkým ranám. Netušil jsem, kolik toho moje noha ještě snese. Padal jsem čím dál tím víc a bál jsem se, že v troskách zůstane ležet i moje tělo. Nakonec jsem se, ale dostal za polorozbořené zdi tábora. V nedohlednu nebylo žádné město. Všude jen pole a lesy. Neměl jsem moc času. Rozhodl jsem se vydat lesem, který byl z části zapálen od raket. Nebral jsem na to ohledy a utíkal jsem, co to jen šlo. Skoro všechny hořící lesy byly už za mnou. Stále jsem, ale neviděl žádné město. Padl jsem vyčerpáním na zem a usnul jsem. Stíhačky zničily už vše, co se dalo a nebyly už ani slyšet.

Nevím, jak dlouho jsem spal. Bál bych se hádat. Bylo to možná celý den, protože už se zase stmívalo. Pořád mě přepadala únava a moje noha bolela ještě víc. Vydal jsem se na cestu. Chtěl jsem se dostat alespoň do nějakého města. Tušil jsem, že tady musí někde blízko nějaké být. A opravdu ano. Blížil jsem se k městečku Wörth. Poznal jsem ho podle jeho vysokých radních věží. Městečko Wörth leží blízko mého města Ottenhofen. Byl jsem už skoro doma. Ve městě jsem vyhledal hospodu a v ní jsem se snažil dovolat k nám, ale telefon byl zřejmě rozbitý. Vydal jsem se na vlakové nádraží, kde právě odjížděl do Ottenhofen malý osobní vlak. Neměl jsem u sebe žádné peníze, ale jiný způsob tu nebyl. Vstoupil jsem do vlaku a doufal jsem, že si mne průvodčí nevšimne. Jízda probíhala v pořádku. Ještě štěstí, že netrvala tak dlouho. Po příjezdu jsem rychle utíkal strání k našemu domu.

Před naším domem stálo nějaké auto. Pomyslel jsem si, že máme zřejmě návštěvu. Vešel jsem dovnitř do domu. Neklepal jsem ani nezvonil. Uvnitř to vypadalo úplně jinak. V obývacím pokoji seděl na pohovce starší pár, který poslouchal rádio. Když mě uviděli, lekli se a ptali se, co tu chci. Vysvětloval jsem jim, kdo jsem a co se mi přihodilo. Starší muž na mne pohlédl a oznámil mi tu nejstrašnější věc. Po mém odjezdu do tábora přišli do našeho domu vojáci a zabili mého otce za zradu vlasti. Mou nevlastní matku a sestry převezli do koncentračních táborů. Starý pán povídal, že je během cesty ve vlaku všechny postříleli. Během jeho slov na mne šly mrákoty a musel jsem se posadit. Žena mi při tom říkala, že jejich syn umřel ještě jako miminko a tohle jí přijde jako osud. Já přišel o rodiče a oni o syna. Chtěli, abych v našem domě zůstal žít s nimi. Přikývl jsem a odebral se unavený do svého pokoje. V rádiu zrovna hlásili, že Adolf Hitler už nemohl zvrátit výsledek války a spáchal sebevraždu, tudíž je válka u konce. Při tom mi stékaly slzy po tváři a usnul jsem. Přál jsem si, abych se už nikdy neprobudil.

Autor: Hedvika Hapáková, 17 let, Žatec

Chcete se také pochlubit svým talentem? Přečtěte si jak na to PŘÍMO ZDE!