Autoři mohou prezentovat svá díla - povídky, příběhy nebo například poezii.

Dost možná poprvé se tak pochlubit svým talentem, vyndat svou tvorbu ze "šuplíků" a veřejně publikovat.

Blanka Tomaskova-Stroosnijder

Život ve dvou městech

V roce 2006 jsem se rozhodla odstěhovat do partnerského města Barendrecht. Nebylo to nejjednodušší rozhodnutí, protože jsem neutíkala ze země, nesnila po vymoženostech „západu“, netoužila po blahobytu žen v domácnosti, jen jsem se musela rozhodnout, v které zemi budu s mým budoucím manželem - Holanďanem žít. On trval na tom, že Barendrecht je to pravé místo k žití a že jako učitelka angličtiny se uživím kdekoli na světě. Navíc prý holandština je jednodušší než čeština a Holanďani ti nejpřátelštější lidé… no a tak jsem souhlasila.

Tak nejdřív k té holandštině. Jako učitelka jazyků musím souhlasit, že je opravdu jednodušší než čeština. Je to takový dokonalý mix němčiny a angličtiny, okořeněný trochou francouzštiny. Když se začínáte učit holandsky, tedy správně nizozemsky, tak vezměte německou stavbu věty … jedno sloveso na začátek věty a druhé, to významové, na úplný konec. Zapomeňte na pády, všechno má jen jeden tvar pro jednotné číslo a jeden pro množné, takže anglické gramatické pravidlo. Další krok jsou členy – ty existují i v holandštině, je to tak trochu jako v angličtině určitý a neurčitý člen, plus trochu němčiny – rod mužský/ženský to je jedno, a pak ještě varianta pro střední. Když už umíte všechno tohle a chcete mluvit trochu na úrovni, tak přidejte sem tam nějaké to francouzské slovíčko, zní to lépe a vy budíte dojem člověka na úrovni… vždyť i v češtině můžeme říci, že mám „knedlík s omáčkou“ nebo trochu šik variantu „knedlík se sosem“. A právě v tento moment musíme udělat ten nejzávažnější krok, a to změnit výslovnost všech našich „G“ na chrchlavé „CH“. Takže nám pak vzniknou slova jako CHOUDA. On totiž žádný Holanďan by si přeci nešel koupit obyčejný „gouda“ sýr, ale jedině „chouda“ sýr.

Pozor, rovinka!

Oba jazyky jsou si velmi vzdálené a občas nešikovný, laický překlad, uvede člověka do trablů a připraví mu nejednu horkou chvilku. Když můj Paul poprvé řídil na místních českých silničkách a před železničním přejezdem si přečetl cedulku „Pozor vlak“ (pas op flak - nl. pozor rovinka) , stálo nás to nové zrcadlo, které český přejezd prostě nevydrželo. I já zpočátku v holandských vodách tápala, neumějíc skoro žádné slovo. Jednou jsem na návštěvě zaslechla … „blabla pinda blabla“, v konzervativní rodině mi ono slovo docela vyrazilo dech, ale byla jsem v daný moment jediná, kdo se nad slovem pozastavil a divil, ostatní to neřešili. Tak jsem se nenápadně ujistila, zde můj překlad je správný. Nebyl. Jednalo se totiž o buráky. Takže neexistuje jediné slovo kromě pizzy, které by bylo v obou jazycích stejné. A pak, jako cizinec, aplikujte svoje skromné filologické znalosti v praxi!

Dalším nezbytným krokem pro začlenění do společnosti je najít si pár přátel a začít společensky žít. I to je tak trochu jiné než v Čechách. Na první pohled jsou všichni Holanďani velmi vstřícní a přátelští, pořád se usmívají a vše je OK. Jenže to je jen na první schůzce, aby se z někoho stal opravdový přítel, to chce čas a hlavně důvěru. Aby vás někdo pozval k sobě domů a strávil s vámi odpoledne, to chce týdny plánování a organizovaní. Z Čech jsem byla zvyklá, že člověk šel prostě kolem, zazvonil a buď dostal kávu nebo prostě známí nebyli doma. Někdy jsem pár minut předem zavolala, abych si ušetřila pár zbytečných kroků. Ale to byla spíš moje lenost, než nutnost. Tady, v Holandsku, je společenským prohřeškem jen tak jít okolo a zazvonit rovnou u dveří. To se prostě nedělá! Pokud máte chuť na kávu a „pokec“ s přáteli, tak musíte zavolat alespoň den předem. Váš známý řekne: „moment, vezmu si svůj diář“ (to platí i o ženách v domácnosti či důchodcích), a pak si teprve dohodnete termín a čas návštěvy.

Pokud byste, jako správný Čech zazvonili rovnou u dveří, dívali by se na vás jako na zjevení nebo by se decentně optali, zda jste vyhořeli nebo zda váš dům náhodou neobsadili teroristé či jiné podvratné živly a vy jste byli nuceni v nouzi nejvyšší utéct.

Sušenky buď berte rovnou, nebo už máte smůlu

To však není vše, čím se liší česká a holandská návštěvní pravidla. Nikomu snad nemusím připomínat ten krásný český zvyk se hned na prahu začít zouvat. Tak to se v Holandsku, i když venku leje jako z konve, nevede. V klidu pokračujete s komentářem o hrozném počasí do obýváku a neřešíte, zda mají či nemají světlý koberec. Vy jste návštěva, tak jaképak omezovaní. Paní domácí vám nabídne kávu a sušenku. Sušenky trůní v nějaké zdobené dóze s víčkem. A tady dochází k dalším odlišnostem. Jako správný Čech nechcete ukázat, že máte hlad, a tak s díky odmítnete. Oho, chyba lávky. Paní domácí dózu uzavře víčkem a odnese někam do kuchyně. Už nic nedostanete! Jen tu kávu. V Holandsku si musíte vzít hned napoprvé, nesmíte otálet. Tady se na decentní vychování moc nehraje. A víčko na dóze má také svoji funkci. Na tu jsem přišla hned první týdny svého pobytu v Barendrechtu. Nechala jsem na misce sušenky, tak jak jsem byla zvyklá v Lounech, ale vzduch je tady vlhký, sušenky rychle zvlhnou a pak se nedají jíst. Proto ta „pixla a víčko“. Teď už to vím a nezlobím se na ně.

Dalším překvapením je, že i víno či pivo dolévá pouze hostitel. Lahve stojí nejčastěji v kuchyni a až hostitel nazná, že je čas dolít, tak přinese láhev z kuchyně, dolije a láhev zase odnese. Takže český zvyk "berte si, co chcete", tady neznají. To samé platí i o občerstvení, řekněme chlebíčkách. Hostitelka nabídne návštěvě a všem přítomným jeden kus, pak tác odloží na stůl a až nazná, že je čas na další „kolo“, tak nabídne znovu. Neexistuje, že by si host bral ze stolu sám.

Super české "chlebíčkové" pravidlo

Takhle mne překvapili první naši hosté. Večer jsem nachystala plný stůl dobrot a dobrůtek, oni způsobně seděli, přátelsky jsme si povídali, celou tu dobu hypnotizovali moje chlebíčky, ale nevzali si ani drobeček. Po hodině jsem to nevydržela a ptala se Paula, zda se bojí u nás jíst nebo proč si u nás nic neberou. On mne hned seznámil s holandským pravidlem, že jako hostitelka musím každému dát tác až pod nos a nabídnout a že už jsem to měla dávno udělat. Tak jsem uchopila tác, nabídla a s úsměvem dodala, že v Čechách si návštěva bere sama a kdykoli chce, že vše, co leží na stole, je k jídlu a pro ně. Od té doby všichni naši známí vědí, že u nás je to super české pravidlo a už nečekají na nějaké to „rondje“. Musím přiznat, že tohle pravidlo se osvědčilo i v jiných rodinách tady v Barendrechtu. Vliv české kultury je patrný i tady a i oni se mají co od nás učit.

Dalším zlatým pravidlem je, že na návštěvu se chodí až po večeři nebo odpoledne, ale před večeří se zvedneme a omluvíme, že už musíme jít domů. Inu slovanská pohostinnost sem ještě nedorazila, ale třeba časem se to změní.

Málem bych zapomněla na tradiční holandské líbání. Přátelé se líbají třikrát na tváře při příchodu i při odchodu. Takže když dorazíte na větší akci, tak strávíte i deset minut líbáním se všemi přítomnými a když odcházíte jako jeden z prvních, tak se zase líbáte a líbáte, až vám málem ujede vlak nebo watertaxi. Dokonce se dneska na profesionálních školeních učí, jak se těmto polibkům přátelství elegantně vyhnout a zůstat jen u podání ruky. Při hromadném líbání se mi vždycky vybaví záběry příletu ruského prezidenta Brežněva do Prahy.

Faktem je, že společnost je tady kompaktnější, nikdo nevyčuhuje, nikdo neukazuje, že je bohatší nebo že je někdo. Všichni jsou si tak nějak rovni. Nebo se o to alespoň navenek snaží. To, co mají doma, to je již jiná kapitola.

Sen každého Holanďana je mít vlastní domeček, někde v klidové zóně, auto, 5 až 6 týdnů dovolené a každé Vánoce dostat od svého zaměstnavatele vánoční balíček – Kerst cadeau. To má tady velkou cenu. Zaměstnavatel, který šetří a svým podřízeným nedá onen vánoční balíček, je ten nejhorší šetřílek a kapitalista. Ten, který dá balíček i zaměstnanci, jenž pracuje jen dvě hodiny týdně, je fakt super. Ten myslí na své podřízené, ten si jich váží! A teď, co je obsahem onoho balíčku – většinou velmi nepotřebné věci. Sada růžových a červených ručníků, nákupní taška, exotické sušenky a konzervy, sada absolutně nepotřebných šálků či skleniček. Ale o obsah přeci nejde, důležité je, že jste dostali vánoční balíček! To je to hlavní a o tom se všichni celý prosinec baví.

Zatímco v Čechách před Vánoci čekáme od svého nadřízeného nějakou tu obálku a zaměstnavatele hodnotíme podle výše odměn uvedených na naší výplatní pásce, tady všichni vyhlížejí pošťáky s balíčky.

Nechci hodnotit, co je v které zemi lepší a co horší, to je na každém z nás. Každý má svá pravidla, radosti i starosti, každý z nás má svou kulturu, ale přísloví – „ Jiný kraj, jiný mrav“ stále platí.

Holandsko, tedy správně Nizozemské království, je jen 800 kilometrů od Čech. Leží z druhé strany Německa, a přesto se tady na každém kroku potkávám s malými, ale někdy dost zásadními, odlišnostmi. Neumím si představit odstěhovat se třeba někam do Asie. Ale něco nás i tak spojuje: Češi i Holanďané jsou malým národem, proto trpí ve stínu svých velkých sousedů a musí hledat svou vlastní cestu, jak na sebe upozornit. Musíme světu ukázat, že svět bez Čechů či Holanďanů by nebyl ničím, že by mu něco podstatného chybělo. Jsem si jistá, že se skoro nikdo nikdy nebude dobrovolně učit češtinu nebo holandštinu a všichni ti Angličané, Američané, Němci očekávají, že budeme plynule hovořit jejich jazykem a dodržovat jejich zvyky.

V turistickém světě platí, že Čechy, to je pivo a Praha, a Holandsko, to je sýr, tulipány a dřeváky, ale to už přeci dávno neplatí… my jsme něco víc, nebo se pletu?


Autor: Blanka Tomášková-Stroosnijder, Louny/Barendrecht

Chcete se také pochlubit svým talentem? Přečtěte si jak na to PŘÍMO ZDE!