Máničky nesměly chodit do školy, zpívat písničky, dokonce ani jezdit tramvají. Dlouhé vlasy, milé děti, byly symbolem protestu a odporu proti pravidlům té šokialistické zemičky. Proti šedivým úředníkům, hloupým papalášům v šestsetrojkách a bratříčkům v hranatých maringotkách.

Když Mišíka zakázali

A proto byl v roce 1982 takzvaně zakázán jeden z tehdejších rockových zpěváků i muzikantů Vladimír Mišík. „Do zapomenutí," odpověděl mu úředník-šedivák na dotaz, jak dlouho ten zákaz bude trvat. Na zdech po celé republice se objevily nápisy NECHTE ZPÍVAT MIŠÍKA! Láďa, jak mu kamarádi říkají, byl začátkem 70. let členem tehdy nejsilnější sestavy kapely Flamengo, která na dlouhých zájezdech po Polsku vymyslela, nazkoušela a po kvapném přetextování původních anglických textů tehdejším národním umělcem Josefem Kainarem z Dobříše natočila dnes už legendární LP desku Kuře v hodinkách. Sestava Mišík, Ivan Khunt, Pavel Fořt, Guma Kulhánek, Jan Kubík a Erno Šedivý začala LP točit v létě 1971 v Dejvickém studiu, které měl Supraphon pronajaté od StB. Byl to kinosál pro promítání „naučných" imperialistických západních filmů příslušníkům StB. Přes noc, když se nepromítalo, se mohlo točit. Sál byl akusticky hrozný, stěny z heraklitu, elektronkový mixpult topil jako pec a před každým točením se musel šroubovákem znovu sestavovat. Točilo se na 4stopý magnetofon Studer, elektronkové mikrofony se obalovaly molitanovou krychlí s vyřezanou dírou. Bubny se točily živě na 2 mikrofony rovnou na pás, efekty při zpěvu vznikaly třeba strčením mikrofonu do hrnce, do kterého se zpívalo! Efekty na kytaru či saxofon, flanger nebo chorus, vyráběl zvukař Kocfelda s pomocí Leslie bedny s rotorem, kterou různě šoupal po koutech sálu, dokud to nebylo ono…

Řešili hudbu a ženský

Muzikantům bylo lehce přes 20 a nic mimo muziku neřešili, leda ještě chlast a holky. Nedocházelo jim, že bude Kuře v hodinkách nadlouho poslední necenzurovanou českou muzikou. Když deska vyšla (1972) , Flamengo už neexistovalo, nežil ani Kainar a českému rocku na dlouhých 20 let odzvonilo.

Kuře v hodinkách bezesporu bylo a dodnes je originální českou verzí světového rocku. Výborní muzikanti, obrovské nasazení, úžasné nápady, intuice, stále mladý zvuk, chuť tvořit něco nového a vlastního, slušné a nehloupé texty. Byl to jedinečný, tehdy první důkaz, že rock lze plnohodnotně zpívat česky. Je to objevná deska, plná energie, barevná, celistvá, harmonická. Neveselá atmosféra desky vystihuje éru nastupující normalizace, ale není to beznaděj, spíše naděje. Je to brilantní, poctivý a nadčasový rock. Takové desky prostě nestárnou, stejně jako třeba Sgt. Pepper, Sticky fingers, Electric Ladyland, Blonde on blonde, Born to run nebo Dark side of the moon.

Premiéra po 40 letech

Za normalizace nebyl rock jen hudba, ale součást světonázoru. Byla to doba, kdy rockeři byli jakousi opozicí proti tehdejšímu šedivému moru. V dnešním českém rocku není tolik toho autentického, chybí ten pocit nesouhlasu, vzdoru, který tehdy pomáhal se distancovat od establishmentu. Rock je dnes víceméně byznys, obchod a prostě jen druh obživy. Proto je nesmírně záslužné, potřebné a přínosné, když páteční večer 55. Dočesné v Žatci byl zasvěcen Králům českého bigbeatu, přestože pocta byla zúžena vlastně jenom na tři personálně propojené party Blue Effect, ETC a Flamengo.

Vladimír Mišík slavil letos v březnu 65 let, ale místo důchodu oprášil a znovu sestavil po čtyřiceti letech pódiovou verzi Kuřete v hodinkách. Nežije už Ivan Khunt, někde v Rakousku se ztratil Jan Kubík, v rozkladu je bubeník Ernouš Šedivý, a proto původní členy Flamenga Mišíka, Pavla Fořta a Gumu Kulhánka doplnil bubeník Jiří Zelenka, klávesista a zpěvák Pavel Bohatý, dechař Jakub Doležal a druhý kytarista Pavel Skála.

„Nový" křest v Žatci

Koncert v Žatci byl tedy jednak živou premiérou alba po čtyřiceti letech a zároveň prvním z řady vystoupení turné při této příležitosti. „Nový křest" byl pojat velmi pietně původní i noví hráči přehráli album komplet celé v téměř identických původních aranžích. Žádné pokusy o nové verze, nové rytmy, tóniny, harmonie. Vše je ale i dnes překvapivě velmi svěží, rozmanité a moderní.

Mišík sice zpívá o oktávu níž a ve sborech občas neladí, Guma už na pódiu tolik neskáče a bubeník Zelenka nemá výbušnost a vynalézavost mladého Ernouše. Ale jako celek bylo pódiové Kuře bezchybné, bez pamětnické nostalgie. Nečekaně výtečně a stylově zahrál Pavel Fořt, styloví byli i oba „náhradníci" Bohatý a Doležal. Jako vždycky autentický a přesvědčivý byl Mišík. Všichni hráli ve prospěch kapely, výbušně, chytlavě a dynamicky. Prokazatelně se při hraní dobře bavili, stejně jako všichni mladí i starší pod pódiem. Proto dnes volám a znovu na zeď píšu NECHTE POŘÁD ZPÍVAT MIŠÍKA!

Zpracoval Tomáš Ondrášek