Proslulý světový autor Umberto Eco (Itálie, ročník 1932) se po letech vrátil ke svým prvním bestsellerům. Rozhodl se je revidovat. Nové vydání románu Jméno růže (původně 1980, v Čechách poprvé 1985), který je také jako strhující dobrodružný film se Seanem Connerym v roli středověkého detektiva, františkána, vydává nyní v ČR nakladatelství Argo v překladu Zdeňka Frýborta.

Vraždy v opatství

Na sklonku života vzpomíná mnich Adso na události, jichž byl svědkem, když v roce 1322 pobýval se svým mistrem, učeným františkánem Vilémem z Baskervillu, v jistém severoitalském opatství. Mělo tu dojít k jednání mezi stranou císařskou a papežskou, ale klid kláštera narušila série záhadných vražd. Tak začíná proslulý román Umberta Eca Jméno růže, který nyní vychází v doplněné verzi. Lze jej číst jako detektivku i jako historické vyprávění, Eco se inspiruje i románem gotickým či iniciačním. Pátrání po neznámém vrahovi, vrcholící v bludišti klášterní knihovny, je pro autora záminkou, aby podal plastický obraz evropského středověku, vztahem křesťanského intelektuála k nekřesťanské učenosti počínaje i kacířskými učeními a inkviziční praxí konče.

Umberto Eco se rozhodl přepsat některé své romány. Začal tím nejslavnějším, Jménem růže.A Argo chystá i nové, doplněné a revidované vydání Foucaultova kyvadla (1988).

Rozhovor s Ecem o revidovaném vydání Jména růže v Corriere della sera, 31. 1. 2012, přeložila Anežka Charvátová.

„Mluvit o ,přepsání' je trochu přehnané. I jiné knihy jsem postupně opravoval a upravoval na základě připomínek čtenářů a překladatelů a nikdo si toho ani nevšiml," říká autor na úvod rozhovoru.

Něco mě už štvalo

Proč je zapotřebí po třiceti letech předělávat román, který měl takový úspěch?
Udělal jsem to hlavně proto, že mě některé věci štvaly. Některé výrazy či opakování už mě nebavily.
A upravil jsem text trochu i pro čtenáře odlehčil jsem latinské citáty, i když vzhledem k tomu, že se knížky prodalo třicet milionů výtisků, mohl jsem se na čtenáře klidně „vykašlat".
Ale jelikož jsem se třicet let románu nedotkl, tím čištěním jsem se teď téměř bavil.

Tvrdíte, že to jsou hlavně kosmetické změny. Ale portréty Viléma a knihovníka se změnily víc, jsou nyní méně groteskní.
Když jsem psal Jméno růže, liboval jsem si v citátech. To se posléze stalo znakem postmoderního románu, ale tehdy to ještě nebylo tak rozšířené. Po třiceti letech jsem si řekl: trochu to skrouhnu. V portrétu knihovníka jsem odstranil jeden citát, už mi nepřipadal podstatný, tím se trochu změnil. Vilémovi jsem ustřihl žluté chlupy čouhající z uší, ale ne aby se podobal Seanu Connerymu, jak se tvrdí.

To Sherlock Holmes!

A proč tedy?
Za to může Sherlock Holmes. Připadalo mi teď, že jsem až moc zdůraznil odkaz na Sherlocka Holmese, jako by nestačilo jméno Vilém z Baskervillu. Tehdy mě takové analogie bavily, ale nemám to zapotřebí, tak jsem chlupy ustřihl. To jsou jediné dva pozměněné portréty postav. Předělal jsem je, aby byly samostatnější, nezávislé na pramenech. Už jsou víc středověcí.

Také jste zkrátil a omezil výčty. Přešla vás vášeň pro seznamy?
Každý seznam musí mít správně proporce. Telefonní seznam je příliš dlouhý, do Odyssea bych ho nedával. Odlehčil jsem tak scénu z Coena Cypriani (Cypriánovy večeře): v 80. letech jsem byl nadšen ze svého objevu tohoto neskutečného textu a chtěl jsem o něm vše napsat, ale pro normálního čtenáře to bylo složité. Nechtěl jsem skončit jako Mozart, když mu Josef II. vytkl: Příliš mnoho not.

Zpracovali Radka Potměšilová a Radek Strnad