Akademická výtvarnice, malířka, fotografka a sochařka Ladislava Nouzecká se narodila v Podbořanech roku 1953. Několik let žila v obci Lubenec, která letos slaví 950 let, studovala v Karlových Varech, potom v Mnichově, v Montrealu a nyní žije ve Frankfurtu nad Mohanem a vesničce Mönchberg. Do svého rodného kraje si našla cestu zpět.

V sedmadvaceti jste emigrovala do Německa. Proč?

Ven mě lákala mladistvá zvídavost. Maminka mi často říkala, že tu žijeme jako za dveřmi. Opustila jsem republiku a stále jsem hledala. Pak jsem se dostala na Akademii umění v Mnichově. Vytvářela jsem sochy, objekty z keramiky. Pak jsem začala také malovat.

Po revoluci jste se vrátila zpět do Čech a začala jste zde vystavovat. Co vaše díla vyjadřovala?

Jako jedna z prvních jsem měla výstavu v pražské galerii Porges – Vila Portheimka s názvem Poznat, rozumět, integrovat. V roce 2000 jsem uspořádala výstavu fotografií ve Valči s názvem Můj domov je česko–německá historie. Fotila jsem známé i obyčejné tváře z místa mého domova. V obou dvou výstavách mi šlo o spojení lidí v Evropě. Zvláště pak Němců a Čechů. Umění je v první řadě komunikace, není to jenom krása. Seznámila jsem se s akademickým malířem Vladimírem Švecem a jsem ráda, že umění dostalo po převratu hodnotu.

Do svého rodného kraje se vracíte ráda. Co jste pociťovala, když jste po revoluci přijela poprvé?

Cítila jsem velkou úctu. Dnes vidím, že vývoj je otázkou duševní práce, je to v té práci a činnosti. Kolegové, umělci i lidé pochopili, že pokud děláš hodně a dostaneš se daleko, tak to je ta jistota, ne okolí. Člověk rychle přebírá nové věci, ale duše musí růst také, tak aby celek byl spokojený. Jsem také velice potěšena a překvapena jak se mnoho míst obnovilo a nové kulturní díla se vytvořila.

Lubenec slaví 950. výročí. Byla jste se podívat na výstavě dobových fotografií?

Do Lubence se vracím vždy, když mám čas. Lubenec je hezké místo. Na výstavě jsem se byla podívat a dokonce jsem se našla na fotografii z první třídy. Mnoho lidí si uvědomilo, že by se měli vrátit k některým tradicím.

Dnes máte za sebou mnoho výstav a učíte na uměleckých školách a akademiích. Čím jste chtěla být jako dítě?

Nenarodila jsem se umělkyní. Ve čtrnácti letech jsem začala malovat míšeňský porcelán. Po zkouškách jsem se dostala na karlovarskou průmyslovku a dokončila jsem ji v roce 1975. Pak jsme si hrála na paní mistrovou v porcelánce Lubenec, ale táhlo mě to dál. Ve Varech jsem pracovala jako učitelka, ale stále jsem se cítila jako pták v kleci. Našla jsem se v umění. V umění je cesta. Nestačí něco pouze číst, dívat se. Mnohem lepší je tvořit a vyjádřit se.

Na kterou výstavu vzpomínáte nejraději?

Na výstavě v Kasselu jsem potkala s Denisem Hopperem. Vyzařovala z něho absolutní pokora a zájem. Necítila jsem, že mám někoho světoznámého před očima. Také se velmi ráda vracím do Čech.

Děkuji za rozhovor.