Jak jste strávili divadelní prázdniny? Odpočali jste si?
Nikol: Tak napůl. Byl to takový příjemný balanc. Do šestého července jsem hrála na otáčivém hledišti v Českém Krumlově, takže začátek prázdnin byl pracovní, ale pak jsme si udělali výlet za rodinou na chalupu na Šumavě a byli jsme 14 dní ve Skotsku, což bylo super. Potom jsme se ještě týden plavili po chorvatských ostrovech na lodi. V srpnu jsme zase začali zkoušet představení Hra, která se zvrtla.
Karel: Ty dva týdny ve Skotsku byly náročné, ale nádherné. Byl to náš vysněný výlet. Nejsme peciválové, nebaví nás ležet u moře a číst si, takže spíš cestujeme. Byla to poznávací dovolená.
Nikol: Půjčili jsme si auto a najeli jsme asi tři tisíce kilometrů. Karel řídil vlevo.

Jak jste to zvládl?
K: První dva dny jsem pořád nadával. Bylo to hrozné. Navíc jsem si půjčil auto v domnění, že má automatickou převodovku, a mělo manuální. Takže ještě řazení levou rukou.
N: Bylo to nemilé překvápko, ale zvládl to skvěle. Nebála jsem se vedle něj. Pak už to měl v ruce.
K: A teď, když jsme se vrátili domů, jsem zase zmatený na kruhácích. Občas váhám, jestli mám jet doleva, nebo doprava.
N: Ale musím říct, že Karel je hrozně šikovný a baví ho řídit. Asi před pěti lety jsme byli ve Vietnamu, kde jsme si půjčili starý motocykl, a Karel tam poprvé řídil motorku. Za pět týdnů, které jsme tam strávili, se to naučil. Projeli jsme celý Vietnam odshora až dolů. A teď si ještě dělá pilotní průkaz. Je to takový řidič všeho.
K: S létáním jsem za polovinou výcviku. Minimum je 45 nalétaných hodin, abyste byl připuštěn ke zkoušce, ale většinou je to trochu víc. Už mám nalétáno přes 30 hodin.

Čeká vás premiéra inscenace Hra, která se zvrtla. Předchází ji pověst celosvětově úspěšné komedie. Je to tedy sázka na jistotu?
K: Dalo by se říct, že ano. Ta hra je opravdu úspěšná a myslím, že lidi bude bavit, ale je nesmírně náročné ji nazkoušet, aby všechno fungovalo, jak má. Musíme vytvořit iluzi, že se jedná o amatérský spolek, kterému se všechno rozpadá. Je těžké udělat to tak, aby to vypadalo přirozeně a mělo to správný timing.
N: Nejenom my herci, ale za složky jako světla, zvuk, technika musí být všichni koncentrovaní. Aby vše vycházelo tak, jak má, musí být vše přesné. Jinak bychom se mohli uhrát, když něco nebude technicky fungovat. Mohu opět potvrdit, že komedie není lehký žánr.

Jak to vnímáte, když spolu hrajete na jednom jevišti?
N: Když například mají kolegové z divadla hrát nějaké intimnější scény, jsou opatrní. Při zkoušce na sebe nechtějí moc sahat, nechávají si to, až když jedou takzvaně naostro. To u nás dvou odpadá. Nestydíme se. Pak si myslím, že výhoda toho, že pracujete s partnerem, je, že si dáváme různé připomínky. Kdybyste to řekl jinému kolegovi, mohl by se třeba naštvat nebo by se ho to mohlo dotknout.
K: Když jsou připomínky konstruktivní, je to dobré. Ale pak je občas těžké z toho utéct. Říct si: „Tak dost, teď žijeme!“
N: To já zase poznám, když už Kája začne koulet očima a už ho nebaví se o tom bavit. Tuhle hranici raději nepřekračuju.

Kde jste se vůbec potkali poprvé?
K: Na vodě.
N: Na DAMU je taková tradice, že se jede každý rok na vodu s panem Pachlem.
K: Ještě předtím nás ale pozvala Eva Salzmannová na seznamovací večírek.
N: No jo, takže v Divadle Na Zábradlí jsme se viděli vůbec poprvé.

A byla to láska na první pohled?
K:
Ne.
N: Vůbec. Až ve druháku mezi námi přeskočila jiskra.

Inscenaci Hra, která se zvrtla režíruje Karel Heřmánek, tedy váš otec a tchán v jedné osobě. Přepínáte při zkouškách z modu syn snacha, do módu herec herečka?
K: Kdyby tady byl tatínek a vy jste se ho na to zeptal, tak by vám odpověděl, že Kája si k němu dovolí víc a že zlobí. Nevím, co jiného bych k tomu řekl. Je to táta a jednám s ním jako s tátou. Prostě se známe. Semtam je těžké z toho vystoupit a říct si, že tohle je pracovní rovina. Je to asi vzájemné.
N: Já Karla respektuji. Co se týče řemesla, je to výborný herec s neskutečným talentem. Snažím se ho poslouchat, ale když s ním třeba nesouhlasím, tak mu to také řeknu. Stejně jako ostatní. V našem divadle je to tak nastavené. Není to tak, že teď mluví režisér a já se bojím cokoli říct, a tak poslouchám jako pejsek.

Rok a půl jste spolu strávili v New Yorku. Co jako první udělá člověk, který dostane zelenou kartu a má možnost pracovat v Americe?
K: Věděli jsme, že tam máme kamarádku, a první týden jsme si zařídili spaní u ní, ale jinak jsme tam jeli v podstatě na blind.
N: V Americe to nefunguje tak, že tam máte známou a ona vám pomůže vplout do hereckých okruhů. Fungují tam dost odbory a to přináší striktní pravidla, která prostě nepřekročíte. Také, a obzvlášť v New Yorku, je vše strašně drahé – jídlo i ubytování. A protože já jsem člověk, který zrovna nešetří a žije od výplaty k výplatě, mou hlavní motivací bylo okamžitě začít pracovat. Najít si nějakou brigádu, dělat cokoliv. Práci jsem si začala shánět už v Čechách, takže jsem si předdomluvila nějaké focení. Přes modelingové servery jsem sehnala práci, která nás tam pak provázela ty dva roky. Dělali jsme pro jednu firmu s organickým jídlem, která dováží bio stravu do firem.
K: My jsme to jídlo rozváželi a byli jsme zodpovědni za jeho prezentaci.
N: Přivezli jsme tašky a vybalili jídlo, aby to hezky vypadalo. Zajímavé je, že takovou práci nemůže dělat člověk, který má třeba nadváhu, protože je to firma, která se prezentuje jako prospěšná pro zdraví. Takže oni shánějí zaměstnance na modelingových a hereckých serverech. V něčem je to tam fakt drsné.
K: Ještě abych se vrátil k vaší otázce. První týden jsme bydleli u kamarádky, našli jsme si přes inzerát bydlení a asi za pět dní jsme sehnali tuhle práci. Ta pro nás byla zásadní. Od té se pak odvíjelo všechno další.
N: Kája chodil hodně na konkurzy, ale tohle byla prostě jistota.

Můžete mi nějaké to jídlo popsat, abych si udělal představu?
N:
Strašně dobré saláty se zálivkami, každý den jiné. Mořské plody, ryby, drůbeží maso, všechno v bio kvalitě. Kdybychom se tam měli takhle každý den stravovat za své, tak se nedoplatíme. I proto jsme se k té práci rádi vraceli.
K: My jsme v podstatě v každé firmě vytvořili takový bufet. A ještě bylo dobré, že jsme se podívali do kanceláří velkých firem, jako třeba Giphy, která vytváří hýbající se obrázky. Díky této vysněné brigádě jsme se dostali třeba do osmdesátého patra mrakodrapu Tower One, to byl zážitek.
N: Bylo zábavné sledovat rozdíly kanceláří, kde byli zaměstnanci jako v králíkárně, a třeba právě v Giphy, kde jsou najednou samí hipsteři, hrají stolní fotbálek a mají tam bar se svačinami.

Chodili jste do divadel sledovat konkurenci?
K: Konkurenci… Jasně, byli jsme neustále naložení v divadle.
N: Zuzana Stivínová nám poradila, jak sehnat levnější vstupenky přes jeden server. Chodili jsme tak pravidelně na začínající herce nebo amatérské spolky. Občas to byl velký úlet, ale také jsme narazili na lidi, kteří jsou vynikající a které to baví – a nás bavilo dívat se na ně. Byli jsme samozřejmě i na velkých produkcích na Broadwayi. Viděli jsme třeba Cate Blanchett, Cliva Owena, Alana Cumminga, Michelle Williams. Byla to inspirace.

Co považujete za svůj největší úspěch v Americe?
K:
Asi největší pracovní úspěch je, že jsem tam natočil nezávislý sci-fi film. Ale mě třeba bavilo, když jsme cestovali. Považuju za úspěch, že jsme tu zemi viděli. Už to, že jsme do Ameriky odjeli a že jsme to zvládli, byl pro nás velký úspěch. A nemáme tam zavřené dveře.
N: Pro mě je úspěch, že jsme do toho šli, neměli jsme strach, brali to jako výzvu a těšili jsme se. A vrátilo se nám to asi tak, že se nám tam nestalo nic špatného. Spousta známých Čechů přijela zpátky s tím, že narazili na špatné lidi, někdo je okradl, neprodloužili jim víza, zklamání, deprese… My jsme si tam našli práci, také kamarády a měli možnost dělat naši profesi. To je velký úspěch. Já jsem hodně fotila, natočila jsem reklamní spoty nebo krátké filmy, které se tam berou mnohem vážněji už jen proto, že ty lidi si to financují sami. Takže si vážíte toho, když si vyberou zrovna vás. Měli jsme prostě štěstí, že jsme tam nějak zapadli a proplouvali. Na Americe se mi líbí, že když práci chcete a jdete si za tím, tak ji také prostě seženete. A když obstojíte, ozvou se vám znovu. Po dvou letech usilovné práce začal zvonit telefon, a to byl prostě nepopsatelně blažený pocit!

Vrátili jste se domů pořídili si fenku Amy. Jak jste se s ní sžili?
N: Když jsme se vrátili, na letišti nás vyzvedla moje mamka a jeli jsme k ní na návštěvu a kouknout se na čerstvě narozená štěňátka. Co vám mám povídat. Amy se za námi už od začátku drala. Prostě si nás vybrala. Kája mi to měsíc rozmlouval…
K: A jak to dopadlo.
N: Měl strach, a má pravdu, že třeba v Americe to bude velké omezení. Psi tam venčí a hlídají takzvaní dogsitři, když pracujete. Amy je ale naše láska. Chodí všude s námi. Má skvělou povahu, je to pohodářka.

Co dalšího kromě Divadla bez zábradlí vás momentálně zaměstnává?
K:
Já právě točím výpravnou minisérii České televize o Boženě Němcové a s Filipem Renčem začnu točit krimiseriál Hlava Medúzy, kde mám roli takového potížisty.
N: Já si budu chtít po premiéře především trochu vydechnout. Bylo to skutečně náročné zkoušení po všech stránkách. Věnuji se ale také jiným aktivitám. Například PR a organizaci. Zrovna bych vás ráda pozvala 5. října na festival pro celou rodinu s názvem Slamák. V Botanické zahradě v Troji bude jídlo, hudba, třeba Anička Slováčková nebo Milan Peroutka, a také divadlo. V Divadle bez zábradlí se také chystá na jaře obnova muzikálu Cikáni jdou do nebe, takže bych se ráda ucházela o jednu z rolí.

Nikol Heřmánková Kouklová 
*narodila se 2. ledna 1990 v Praze
*vystudovala gymnázium a Pražskou konzervatoř
*v roce 2013 absolvovala herectví na DAMU
*hrála ve filmech Normal (2008), Lovci a oběti (2013). Zahrála si také v několika seriálech (Ordinace v růžové zahradě, Cesty domů, Na Vodě, Svatby v Benátkách, Polda ad.)
*spolupracovala také se zahraničními produkcemi (1854, Legends ad.)
*živí se i jako modelka a píše lifestylový blog Femme Armeria
*v roce 2015 se vdala za svého kolegu z Divadla bez zábradlí Karla Heřmánka mladšího
*momentálně účinkuje na několika pražských scénách.

Karel Heřmánek
*narodil se 3. března 1989 v Praze Haně a Karlovi Heřmánkovým
*poprvé se objevil před kamerou v televizním seriálu Kriminálka Anděl v roce 2008
*v roce 2013 absolvoval herectví DAMU, stejně jako jeho partnerka a pozdější manželka Nikol Kouklová
*známý je především díky roli lékaře Radka Pokorného v seriálu Ordinace v růžové zahradě 2 a hlavní roli Leopolda Hilsnera v televizním filmu Zločin v Polné (2016). Zahrál si i ve filmu Anthropoid (2016)
*v roce 2018 se spolu s manželkou vrátil z dlouhodobého pobytu v Americe
*v Divadle bez zábradlí účinkuje například v inscenacích Po konci světa a Hra, která se zvrtla.